المختصر المفيد للمؤذن والإمام والخطيب وأحكام المساجد
pro muezzina, imáma a kazatele a pravidla týkající se mešit
These files are generated automatically from the book's text; their layout may differ from the printed edition.
pro muezzina, imáma a kazatele
a pravidla týkající se mešit
([4]).
Knihy o sunně a fiqhu, kapitoly týkající se kázání, vedení modlitby, azánu a mešit.
Al-mufíd fí taqríb ahkám al-azán (Prospěšné přiblížení nařízení týkajících se azánu), doktor Muhammad ibn ‘Abdurrahman Ibn Malhí al-‘Arífí, vydavatel: Ministerstvo islámských záležitostí a výzvy, Saúdská Arábie.
Mawdú‘át chutba al-džum‘a (Témata pátečního kázání), ‘Abdurrahman ibn Ma‘lá al-Luwajhiq, vydavatel: Ministerstvo pro islámské záležitosti, výzvy a správné vedení, Saúdská Arábie.
Stručné prospěšné pojednání
Chvála Bohu, jen Jeho uctíváme, o pomoc žádáme, o odpuštění prosíme a k Němu pokání činíme. A utíkáme se k Němu před zlem sebe samých a před svými špatnými činy. Toho, koho Bůh uvede na správnou cestu, nikdo nesvede, a toho, kdo bloudí, nikdo neuvede na správnou cestu. Vyznávám, že není boha kromě Boha jediného, který nemá žádného společníka. A vyznávám, že Muhammad je Jeho služebník a posel - ať Bůh žehná jemu a jeho rodu, společníkům a těm, kdo je následují v dobrém, a dá jim mír.
K následujícímu: protože lidé neustále potřebují něco, co by napravilo jejich stav, přišla šaría s tím, co to zajišťuje, a tam patří i to, co je spojené s azánem a iqámou pro modlitbu, vedení lidí v modlitbě, páteční kázání a pravidla týkající se mešit. A proto je odpovědnost muezzina mešity, imáma a pátečního kazatele obrovská. Z tohoto důvodu jsme měli velký zájem připravit knihu s názvem Stručné prospěšné pojednání pro muezzina, imáma a kazatele a pravidla týkající se mešit a přeložit ji do několika jazyků.
První kapitola: Pravidla azánu a iqámy
Azán je symbolem islámu a jeho následovníků, protože je vyvoláván pětkrát za den a noc. Učenci se ve svých knihách pečlivě zabývali jeho nařízeními, doporučenými věcmi, pravidly, doporučeními a tím, co ho ruší, což svědčí o důležitosti a vznešenosti tohoto uctívání ([1]). () Viz Užitečný průvodce k přiblížení pravidel azánu (al-Mufíd fí taqríb ahkám al-adhán) od al-‘Arífího, str. 7.
První podkapitola: Definice azánu a iqámy
Azán je podle definice islámského zákona oznámení začátku času modlitby známými a specifickými výrazy, které jsou předepsány islámem ([2]). () Viz al-Mughní od Ibn Qudámy (1/292) a Muchtár as-siháh, str. 16, heslo A Dh N, a Azán a iqáma od al-Qahṭáního, str. 5.
Iqáma je podle definice islámského zákona oznámení o zahájení modlitby určitými slovy předepsanými Bohem ([3]). () Viz Kaššáf al-qiná‘ (1/230).
Druhá podkapitola: Pravidlo azánu a iqámy
Azán a iqáma jsou nařízeny Koránem, sunnou a shodou obce:
Co se týče Koránu, Všemohoucí Bůh pravil: {A když voláte k modlitbě, tropí si z toho posměšky a je jim to pro zábavu - a je to proto, že je to lid, jenž ničemu nerozumí.} [Prostřený stůl: 58].
A co se týče sunny, jejich nařízení dokazuje mnoho hadíthů; patří sem:
Ibn ‘Umar (ať je s nimi Bůh spokojen) vyprávěl: „Když muslimové přišli do Medíny, shromažďovali se a čekali na modlitbu, aniž by k ní bylo voláno. A jednoho dne o tom hovořili a někteří z nich řekli: „Vezměte si zvon jako zvon křesťanů," a jiní řekli: „Spíše roh jako roh židů." A ‘Umar řekl: „Proč neposlat muže, aby volal k modlitbě?" A Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Bilále, vstaň a zavolej k modlitbě.”" () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (604) a Muslim (377).
A pokud jde o shodu obce, obec se shodla na jejich nařízení pro pět modliteb:
Imám Ibn Qudáma al-Maqdisí řekl: „Obec se shodla, že azán je předepsán pro pět modliteb.” ([5]) () Al-Mughní (1/ 293).
Azán a iqáma jsou kolektivní povinnost (fard kifája) pro muže, ať už jsou na cestách nebo ne, a to pouze pro pět povinných denních modliteb, na základě hadíthu Málika ibn al-Huwajritha (ať je s ním Bůh spokojen), že Prorok ﷺ jim řekl: „Když nastane čas modlitby, ať jeden z vás vykoná azán a ať modlitbu vede nejstarší z vás.” ([6]). () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (628) a Muslim (674).
A protože obě patří do zjevných symbolů islámu, není povoleno je zanedbávat.
Pokud jde o ženy, není pro ně předepsán azán ani iqáma, ať už se žena modlí sama nebo vede modlitbu žen. ([7]) () Šarh al-‘umda od Ibn Tajmíji - Kitáb as-salát, str. 101.
Třetí podkapitola: Zásluha azánu a iqámy
Je mnoho zmínek o dobru azánu a muezzinů; mezi ně patří i následujících ctnosti:
Muezzin je jedním z těch, kteří volají k Bohu, a jedním z těch, kteří mluví nejkrásněji. Pravil Všemohoucí Bůh: {Kdo krásněji hovoří než ten, jenž k službě Bohu vyzývá, zbožné skutky koná a prohlašuje: „Já k těm, kdož do vůle Jeho se odevzdali, patřím.“} [Byli učiněny srozumitelnými: 33].
Muezzinové budou mít v soudný den nejdelší krky. Mu‘áwíja (ať je s ním Bůh spokojen) řekl: „Slyšel jsem Posla Božího (ať mu Bůh žehná a dá mír) říci: „Muezzinové budou mít v soudný den nejdelší krky.“" ([8]). () Tento hadíth zaznamenal Muslim (387).
Azán a iqáma odpuzují satana. Abú Hurajra (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Prorok ﷺ řekl: „Když je voláno k modlitbě, satan se otočí k útěku a hlasitě prdí, aby neslyšel volání k modlitbě. A když je volání dokončeno, vrátí se, dokud není modlitba zahájena (iqámou), a když je, opět se otočí. A když je iqáma skončena, vrátí se a začne našeptávat mezi člověkem a jeho duší a říká mu: „Vzpomínej na to a na to, na co sis předtím ani nevzpomněl," až člověk neví, kolik se modlil.“ ([9]). () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (1222) a Muslim (389).
Všechno, co slyší azán, dosvědčuje muezzinovi. Abú Sa‘íd al-Chudrí (ať je s ním Bůh spokojen) řekl Abdulláhu ibn Abdurrahmánovi al-Ansárímu: „Vidím, že máš rád ovce a poušť. Když jsi se svými ovcemi nebo v poušti a přijde čas modlitby, zvedni svůj hlas při volání k ní, protože nikdo, ať džin, člověk nebo cokoli jiného, neuslyší hlas muezzina, aniž by pro něj svědčil v soudný den.” Abú Sa‘íd vyprávěl: „Slyšel jsem to od Posla Božího ﷺ." ([10]) () Tento hadíth zaznamenal al-Buchárí (609).
Kdyby lidé věděli, jaké je v azánu dobro, losovali by mezi sebou, kdo z nich bude volat k modlitbě. Abú Hurajra (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Kdyby lidé věděli, jaké dobro je ve volání (tj. azánu) a v první řadě, a neměli jinou možnost než losovat, losovali by.” ([11]). () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (615) a Muslim (437).
Muezzinovi bude díky jeho hlasu odpuštěno a vše, co ho slyší, ať živé nebo neživé, mu to dosvědčí (v soudný den). A má stejnou odměnu jako ten, kdo se s ním modlí, protože ten, kdo přivádí k dobru, je jako ten, kdo ho činí. Al-Bará‘ ibn ‘Ázib (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Věru, že Bůh a Jeho andělé se modlí za přední řadu a muezzinovi je odpuštěno za jeho hlas a dosvědčí mu vše, co ho slyší, ať je to živé či neživé, a má stejnou odměnu jako ten, kdo se s ním modlí.” ([12]). () Zaznamenali ho Ahmad (18506) a an-Nasá‘í (646) a al-Mundhirí v at-Targhíb wa at-tarhíb (1/176) řekl: „Řetězec je dobrý a správný.” A Ibn al-Mulqin v al-Badr al-munír (3/385) řekl: „Toto je dobrý řetězec.”
Azán je jedním z největších symbolů islámu a je rozlišením mezi zemí nevíry a zemí islámu. Al-Buchárí ve své sbírce Sahíh al-Buchárí uvedl kapitolu s názvem:„Kapitola o tom, že azán chrání před napadením” a poté uvedl hadíth Anase ibn Málika (ať je s ním Bůh spokojen): „Když Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) vedl s námi nějakou výpravu proti nějakému lidu, nezaútočil na ně, dokud nepočkal a nenastalo ráno. A pokud slyšel azán, zdržel se útoku, ale pokud azán neslyšel, zaútočil na ně." ([13]) () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (610) a Muslim (382).
Imám al-Chatábí řekl: „To ukazuje, že azán je symbolem islámské víry a že je to povinnost, kterou nelze opomenout. Kdyby se obyvatelé města dohodli na zanechání azánu a nevykonávali ho, mohl by kvůli tomu proti nim vládce bojovat." ([14]) () A‘lám al-hadíth: Šarh Sahíh al-Buchárí (1/460).
Čtvrtá podkapitola: Podmínky platnosti azánu a iqámy
1 - Islám; proto nejsou platné od nevěřícího, protože je to uctívání a uctívání není platné od nevěřícího.
2 - Rozum; proto modlitba není platná, pokud je člověk blázen, opilý nebo tak mladý, že ještě nemá rozum, stejně jako u ostatních druhů uctívání.
3 - Úmysl; proto nejsou platné bez něj, protože jsou to akty uctívání a uctívání není platné bez úmyslu, jak řekl Posel Boží ﷺ: „Věru, že činy jsou posuzovány podle úmyslu a každému se dostane podle toho, co zamýšlel.” ([15]). () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (1) a Muslim (1907) z vyprávění ‘Umara ibn al-Chattába (ať je s ním Bůh spokojen).
4 - Mužství; proto není platné, když azán nebo iqámu dělá žena.
5 - Azán musí být proveden až v čase modlitby a není platný dříve, než přijde její čas, na základě hadíthu od Málika ibn al-Huwajritha (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl, že Prorok řekl: „... a když nastane čas modlitby, ať jeden z vás pro vás udělá azán a ať vás vede (jako imám) nejstarší z vás.” ([16]) A tak je nařízení azánu postaveno na příchodu modlitby a její příchod nastává až po začátku jejího času. A iqáma má být provedena při úmyslu začít modlitbu. () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (628) a Muslim (674).
6 - Azán - a také iqáma - musí být vykonány ve správném pořadí: tím se zde myslí, že muezzin pronáší slova a věty azánu a iqámy přesně podle islámských textů, které stanovují způsob vykonání azánu a iqámy, aniž by změnil pořadí jakéhokoliv slova nebo věty, protože azán je uctívání, které bylo stanoveno v tomto pořadí, a tak musí být vykonán tak, jak to bylo předepsáno, na základě slov Proroka ﷺ: „Kdo do naší záležitosti vnese něco, co v ní není, bude to odmítnuto.” ([17]). () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (2697) a Muslim (1718) z hadíthu ‘Áiši (ať je s ní Bůh spokojen).
7 - Azán a iqáma by měly být nepřetržité: tím se rozumí, že slova azánu následují jedno za druhým bez přerušení řečí nebo činem a že mezi nimi není dlouhá časová prodleva.
8 - Aby azán a také iqáma byly v arabštině a s výrazy, které jsou uvedeny v sunně, bez chyb, které by měnily význam.
9 - Zvýšení hlasu při azánu, protože kdyby muezzin snížil hlas tak, že by se slyšel jen on sám, nebyl by dosažen účel nařízení azánu; na základě slov Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír): „Ať jeden z vás pro vás vykoná azán.” ([18]) To naznačuje zvýšení hlasu, aby ho slyšeli ostatní, a tím se dosáhne slyšení, které je účelem oznámení. Pokud však dělá azán sám pro sebe nebo pro někoho, kdo je s ním, není nutné zvyšovat hlas a stačí ho zvýšit tak, aby se slyšel on sám nebo ho slyšel ten, kdo je s ním. Nicméně pokud by zvýšil hlas nad tento rozsah, je to lepší, na základě hadíthu od Abú Sa‘ída al-Chudrího (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl, že Prorok ﷺ řekl: „... Když jsi se svými ovcemi nebo v poušti a přijde čas modlitby a voláš k modlitbě, zvyš svůj hlas při volání k ní, protože nikdo, ať už džin, člověk nebo cokoli jiného, neuslyší hlas muezzina, aniž by pro něj svědčil v soudný den.” ([19]). () Uvedeno výše. () Uvedeno výše.
Pátá podkapitola: Z požadovaných vlastností muezzina
1 - Musí být známý svou spravedlností a poctivostí, na základě slov Proroka ﷺ: „Imám je ručitelem a muezzin je důvěryhodný. Bože, veď imámy a odpusť muezzinům.” ([20]) Muezzin je zodpovědný za správný čas modlitby a půstu a tuto zodpovědnost může splnit pouze spravedlivý člověk, proto muezzin nesmí být hanebník nebo ten, kdo veřejně hřeší, nebo člověk bez cti. () Zaznamenali ho Abú Dáwúd (517) a at-Tirmidhí (207).
2 - Musí být dospělý, protože dospělý je dokonalejší, ale platný je i azán chlapce, který má rozum, pokud vykoná azán včas, a jakmile ho vykoná, je jeho azán dostatečný, protože tím dojde k oznámení začátku času.
3 - Musí být znalý časů, aby je mohl správně určit a svolat k modlitbě na jejich začátku, protože pokud by je neznal, hrozí, že se splete nebo udělá chybu.
4 - Musí mít silný hlas, na základě hadíthu Abdulláha ibn Zajda (ať je s ním Bůh spokojen) o snu o azánu, kdy mu Prorok ﷺ řekl: „Toto je skutečné vidění, postav se s Bilálem, neboť má příjemnější a silnější hlas než ty, předej mu, co ti bylo řečeno, a ať to vyvolá.” ([21]) a význam: „a má silnější hlas než ty“ To znamená: "Má hlasitější a silnější hlas než ty." A to je důkazem doporučení, aby muezzin měl silný a zřetelný hlas, protože silný hlas je účinnější při oznamování azánu. ([22]) () Tento hadíth zaznamenal at-Tirmidhí (189) a řekl: „Tento hadíth je dobrý, správný. ()Viz Tuhfat al-Ahwadhí (1/481).
5 - Musí mít příjemný hlas, na základě výše uvedeného hadíthu od Abdulláha ibn Zajda (ať je s ním Bůh spokojen): „Protože jeho hlas je příjemnější a silnější než tvůj.” To znamená: lepší a příjemnější hlas.
6 - Musí být očištěn od malého i velkého znečištění, protože azán a iqáma jsou považovány za dhikr Boha a je doporučeno, aby ten, kdo dělá dhikr, byl očištěn.
7 - Aby svolával k modlitbě vestoje, na základě slov Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír): „Bilále, vstaň a zavolej k modlitbě.” ([23]), Ibn al-Mundhir řekl: „A shodli se na tom, že je ze sunny, aby muezzin volal k modlitbě vestoje.” ([24]) () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (604) a Muslim (377) z hadíthu Ibn ‘Umara (ať je s nimi Bůh spokojen). () Idžmá‘ od Ibn al-Mundhira, str. 38.
8 - Aby vykonával azán směrem ke qible, jak je uvedeno v jedné z verzí hadíthu Abdulláha ibn Zajda (ať je s ním Bůh spokojen) o snu o azánu, že vyprávěl: „ A postavil se směrem ke qible a řekl: „Alláhu akbar, Alláhu akbar...” ([25]) A Ibn al-Mundhir řekl: „A shodli se na tom, že je ze sunny, aby se při azánu postavil směrem ke qible." ([26]) () Zaznamenal ho Abú Dáwúd (507). () Al-Idžmá’ od Ibn al-Mundhira, str. 38.
9 - Aby si dal ukazováčky do uší, jak to dělal Bilál (ať je s ním Bůh spokojen) při svém azánu před Prorokem (ať mu Bůh žehná a dá mír), jak vyprávěl Abú Džuhajfa (ať je s ním Bůh spokojen): „Viděl jsem Bilála, jak dělá azán a otáčí se, následuje svá ústa sem a tam a jeho prsty jsou v jeho uších, zatímco Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) je ve svém červeném stanu ...” ([27]) () Zaznamenal ho at-Tirmidhí (197) a řekl: „Tento hadíth je dobrý a správný,“ a jeho původ je v Sahíh al-Buchárí (634) ve znění: „Od ‘Awna ibn Abí Džuhajfy, od jeho otce, že viděl Bilála, jak vykonává azán, a tak jsem sledoval jeho ústa při azánu tam a tam.
Imám at-Tirmidhí řekl po vyprávění tohoto hadíthu: „A podle něj se řídí učenci: doporučují, aby muezzin při azánu vložil prsty do uší.”
A Ibn Šubrama byl tázán, proč bylo muezzinovi nařízeno, aby si dal prsty do uší. Řekl: „Kvůli síle hlasu...” ([28]). () Al-Awsat (4/11).
A an-Nawawí (ať se nad ním Bůh smiluje) řekl: „Je doporučené (sunna) vložit prsty do zvukovodů uší a je na tom shoda, jak to uvedl al-Mahámilí v al-Madžmú‘ o většině učenců. A naši druhové řekli, že to má i další výhodu, a sice že pokud někdo neslyší jeho hlas kvůli hluchotě, vzdálenosti nebo jiným důvodům, může se řídit podle jeho prstů při azánu. ([29]). () Šarh al-muhadhdhab (3/113).
10 - Aby se otočil doprava při obou voláních: „Hajjá ‘ala-s-salát,” a doleva při obou voláních: „Hajjá ‘ala-l-faláh,” přičemž jeho nohy zůstávají na místě. Je to podle hadíthu od Abú Džuhajfy (ať je s ním Bůh spokojen) o azánu Bilála (ať je s ním Bůh spokojen) před Prorokem ﷺ; vyprávěl: „A začal jsem sledovat jeho ústa tam a tam, jak říká: napravo a nalevo: „Hajjá ‘ala-s-salát,” „hajjá ‘ala-l-faláh.” ([30]) A protože je to účinnější způsob jak uslyšet volání k modlitbě pro ty, kteří jsou daleko od mešity. () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (634) a Muslim (503) a toto je verze Muslima.
11 - Aby při azánu postupoval pomalu, bez přehánění a nadměrného prodlužování, protože azán je určen pro ty, kteří nejsou v mešitě, a proto je pomalé vyhlašování účinnější. A naopak při iqámě je třeba postupovat rychle, protože je určena pro přítomné, a proto je vhodné ji provést rychle. ([31]) () Viz al-Mughní od Ibn Qudámy (1/295).
12 - Aby vykonával azán tak, jak byl předepsán, příjemným a snadným hlasem, bez těžkosti a bez melodie, aniž by ho protahoval do podoby zpěvu nebo ho prodlužoval tak, že by ztratil svůj účel. A muezzin ho vykonává svým vlastním hlasem a dbá na jeho podmínky a náboženskou etiketu.
Šestá podkapitola: způsob azánu a iqámy
Pro azán a iqámu existují způsoby, které jsou uvedeny v prorockých textech. Mezi těmi, které se týkají popisu azánu a iqámy, je hadíth ‘Abdulláha Ibn Zajda (ať je s ním Bůh spokojen) a znění azánu v něm je následující:
„Alláhu akbar (Bůh je největší), Alláhu akbar, Alláhu akbar, Alláhu akbar.”
„Ašhadu an lá illáha ila-lláh, ašhadu an lá illáha ila-lláh.” (Dosvědčuji, že není boha kromě Boha, dosvědčuji, že není boha kromě Boha.)
„Ašhadu anna Muhammadan rasúlu-lláh, ašhadu anna Muhammadan rasúlu-lláh.” (Dosvědčuji, že Muhammad je posel Boží, dosvědčuji, že Muhammad je posel Boží).
„Hajjá ‘ala-s-salát, hajjá ‘ala-s-salát.” (Vzhůru k modlitbě, vzhůru k modlitbě.)
„Hajjá ‘ala-l-faláh, hajjá ‘ala-l-faláh.” (Vzhůru k blaženosti, vzhůru k blaženosti.)
„Alláhu akbar, Alláhu akbar.”
„Lá illáha illa lláh.” (Není boha kromě Boha).
A slova iqámy:
„Alláhu akbar, Alláhu akbar.”
„Ašhadu an lá illáha illa-lláh.” (Dosvědčuji, že není boha kromě Boha.)
„Ašhadu anna Muhammadan rasúlu-lláh.” (Dosvědčuji, že Muhammad je posel Boží).
„Hajjá ‘ala-s-salát, hajjá ‘ala-l-faláh.” (Vzhůru k modlitbě, vzhůru k blaženosti.)
„Qad qámati-s-salát, qad qámati-s-salát.” (Modlitba byla zahájena, modlitba byla zahájena.)
„Alláhu akbar, Alláhu akbar.”
„Lá illáha illa lláh.”(Není boha kromě Boha). ([32]) () Zaznamenali ho Abú Dáwúd (499) a at-Tirmidhí ve zkrácené podobě (189) a řekl: „Hadíth ‘Abdulláha Ibn Zajda je dobrý a správný.“
Toto je způsob, jakým Bilál (ať je s ním Bůh spokojen) pravidelně prováděl azán a iqámu s Poslem Božím (ať mu Bůh žehná a dá mír) jak doma, tak na cestách, až do jeho smrti (ať mu Bůh žehná a dá mír).
V azánu pro ranní modlitbu fadžr se po slovech „vzhůru k úspěchu” říká dvakrát: „Modlitba je lepší než spánek,” jak vyprávěl Abú Mahdzúra (ať je s ním Bůh spokojen), že mu Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „A pokud je ranní modlitba, řekneš: As-salátu chajru min-an-nawm, as-salátu chajru min-an-nawm.” (Modlitba je lepší než spánek, modlitba je lepší než spánek.) ([33]). () Zaznamenal ho Abú Dáwúd (500). An-Nawawí v Chulásat al-Ahkám (1/286) řekl: „Toto je dobrý hadíth.”
Existuje další způsob provádění azánu, který se nazývá tardží‘a, což znamená opakování. Při vyznání víry (šaháda) muezzin sníží hlas a poté je zopakuje hlasitěji. Při iqámě je pak opakuje dvakrát. Tento způsob byl zmíněn v hadíthu od Abú Mahdzúry (ať je s ním Bůh spokojen), kde řekl: „Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) mě osobně naučil, jak provádět azán, a řekl: „Řekni: Alláhu akbar, Alláhu akbar, Alláhu akbar, Alláhu akbar, ašhadu an lá illáha illa-lláh, ašhadu an lá illáha illa-lláh, ašhadu anna Muhammadan rasúlu-lláh, ašhadu anna Muhammadan rasúlu-lláh” - dvakrát dvakrát - pak řekl: „Potom se vrať a zesil svůj hlas a řekni: Ašhadu an lá illáha illa-lláh, ašhadu an lá illáha illa-lláh, ašhadu anna Muhammadan rasúlu-lláh, ašhadu anna Muhammadan rasúlu-lláh, hajjá ‘alá-s-salát, hajjá ‘alá-s-salát, hajjá ‘ala-l-faláh, hajjá ‘ala-l-faláh, Alláhu akbar, Alláhu akbar, lá illáha illa-lláh.”
A iqáma: „Alláhu akbar Alláhu akbar, Alláhu akbar, Alláhu akbar, ašhadu an lá illáha ilá lláh, ašhadu an lá illáha ilá lláh, ašhadu anna Muhammadan rasúlulláh, ašhadu anna Muhammadan rasúlulláh, hajjá ‘ala-s-salát, hajjá ‘ala-s-salát, hajjá ‘ala-l-faláh hajjá ‘ala-l-faláh, qad qámati-s-salát, qad qámati-s-salát, Alláhu akbar, Alláhu akbar, lá iláha ilá lláh.”” ([34]). () Zaznamenal ho Abú Dáwúd (502, 503).
Toto je dáno rozmanitostí způsobu, a tak ať už muezzin použije kteroukoliv z těchto ustálených forem, je to dobré. Šejch islámu Ibn Tajmíja (ať se nad ním Bůh smiluje) řekl poté, co zmínil některé ustálené formy azánu: „A pokud je tomu tak, správný názor je názor ahl al-hadíth a těch, kteří s nimi souhlasí, což je povolení všeho, co bylo potvrzeno od Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír), aniž by něco z toho odmítali, neboť rozmanitost způsobu azánu a iqámy je jako rozmanitost způsobu recitací, tašahhudu a podobně. A nikdo nemá právo odmítat to, co Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) ustanovil pro svou obec.“ ([35]) () Madžmú’ al-fatáwá (22/66).
Sedmá podkapitola: Co má říci ten, kdo uslyší azán, a jaká dua má říci potom
Pro toho, kdo uslyší azán, je doporučeno říkat totéž, co říká muezzin, na základě hadíthu od Abú Sa‘ída al-Chudrího (ať je s ním Bůh spokojen), že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Pokud uslyšíte volání (k modlitbě), říkejte totéž, co říká muezzin.” ([36]) Kromě al-haj’alatajn – což jsou slova muezzina: „Hajjá ‘alá-s-salát” a „hajjá ‘alá-l-faláh” – u nichž se doporučuje, aby ten, kdo uslyší azán, řekl po každém z nich: „Lá hawla wa lá quwwata illá billáh.” (Není moci ani síly leč u Boha.) Je to na základě hadíthu: ‘Umara Ibn al-Chattába (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Pokud muezzin řekne: „Alláhu akbar, Alláhu akbar,” vy řeknete: „Alláhu akbar, Alláhu akbar,” pak řekne: „Ašhadu an lá illáha illa-lláh,” a vy řeknete: „Ašhadu an lá illáha illa-lláh,” pak řekne: „Ašhadu anna Muhammadan rasúlu-lláh,” vy řeknete: „Ašhadu anna Muhammadan rasúlu-lláh,” pak řekne: „Hajjá ‘alá-s-salát,” vy řeknete: „Lá hawla wa lá quwwata illá billáh,” pak řekne: „Hajjá ‘ala-l-faláh,” vy řeknete: „Lá hawla wa lá quwwata illá billáh,” pak řekne: „Alláhu akbar, Alláhu akbar,” vy řeknete: „Alláhu akbar, Alláhu akbar,” pak řekne: „Lá illáha illa-lláh,” a vy řeknete upřímně ve svém srdci: „Lá illáha illa-lláh,” vstoupíte do ráje.” ([37]) () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (611) a Muslim (383). () Tento hadíth zaznamenal Muslim (385).
A aby po vyznání víry řekl: „Ašhadu an lá illáha ila-lláhu wahdahu lá šaríka lah, wa ašhadu anna Muhammadan ‘abduhu wa rasúluh, radítu billáhi rabban, wa bi-Muhammadin rasúlan, wa bi-l-islámi dínan.” (Vyznávám, že není boha kromě Boha, jenž nemá společníka, a vyznávám, že Muhammad je Jeho služebník a posel, jsem spokojen s Bohem jako Pánem, s Muhammadem jako poslem a s islámem jako náboženstvím.)
Sa‘d Ibn Abí Waqqás (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Kdo řekne, když uslyší azán: „Ašhadu an lá illáha illa-lláhu wahdahu lá šaríka lah, wa ašhadu anna Muhammadan ‘abduhu wa rasúluh, radítu billáhi rabban wa bi-Muhammadin rasúlan wa bi-l-islámi dínan,” tomu bude odpuštěn jeho hřích.” ([38]) () Tento hadíth zaznamenal Muslim (386).
A když muezzin při ranní modlitbě řekne: „As-salátu chajru mina-n-nawm,“ (Modlitba je lepší než spánek) tak ten, kdo to slyší, ať to opakuje, na základě slov Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír): „Pokud uslyšíte volání (k modlitbě), říkejte totéž, co říká muezzin.” ([39]) () Na tomto hadíthu je shoda.
Poté následuje modlitba za Proroka ﷺ a poté říká to, co je uvedeno v hadíthu, že Prorok ﷺ řekl: „Kdo řekne, když uslyší volání: „Alláhumma rabba hádhihi d-da‘wati t-táma, wa s-saláti-l-qá’ima, áti Muhammadan al-wasílata wa-l-fadíla, wa-b‘athu maqáman mahmúdan lladhí wa‘adta,” tomu se dostane mé přímluvy v den vzkříšení.” ([40]) a význam: „ad-da‘wa at-táma (úplná výzva)” Tj.: výzva azánu, je úplná a dokonalá, protože zahrnuje velebení Boha a jeho jedinnost, vyznání o poselství a výzvu k dobru. „wa-s-salátu -l-qá’ima” (přítomná modlitba) Tj.: ta, která se bude vykonávat. „al-wasíla” (prostředek) - postavení v ráji. „al-fadíla” (přednost) - vznešená ctnost, kterou s ním nikdo nebude sdílet. „maqáman mahmúdan” (chvályhodné postavení) Maqám mahmúd: každé postavení, za které lidé chválí, a patří tam i velká přímluva pro celé lidstvo, kde bude přimlouváno za ty, kdo stojí na místě soudu, dokud mezi nimi nebude rozhodnuto. () Tento hadíth zaznamenal al-Buchárí (614) z hadíthu Džábira (ať je s ním Bůh spokojen).
‘Abdulláh Ibn ‘Amru Ibn al-‘Ás (ať je s nimi Bůh spokojen) vyprávěl, že slyšel Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) říci: „Pokud uslyšíte muezzina, říkejte, co říká on, a potom se za mě modlete. A věru, že za toho, kdo se za mě pomodlil jednou, se Bůh bude modlit desetkrát. A pak pro mne proste Boha o wasíla; to je stupeň v ráji, kterého se dostane pouze jednomu Božímu služebníku ze všech, a přeji si, abych to byl já. A tomu, kdo pro mě prosí o wasíla, se dostane přímluvy.” ([41]) () Tento hadíth zaznamenal Muslim (384).
Mezi novoty, které byly zavedeny do azánu, patří: Zvednutí hlasu muezzina k modlitbě za Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) po azánu a také společné pronášení dhikru, který se říká po azánu, a to: „Alláhumma rabba hádhihi d-dáwati táma...” Zvednutí rukou při tomto dua. A když ten, kdo opakuje s muezzinem, přidává slova „haqqan” (pravda) nebo „abadan” (navždy), když říká: „Haqqan lá illáh illa-lláh” (Pravda, není boha kromě Boha) nebo: „Abadan lá illáha illa-lláh,” (Navždy, není boha kromě Boha) protože na to vše není žádný důkaz.
Osmá podkapitola: Pravidlo týkající odchodu z mešity po azánu
Je zakázáno opustit mešitu po zaznění azánu, dokud se člověk nepomodlí, ledaže by měl důvod nebo úmysl se do mešity vrátit, pak nemá žádný hřích. Abú Ša‘thá vyprávěl: „Seděli jsme v mešitě s Abú Hurajrou (ať je s ním Bůh spokojen), když muezzin zavolal k modlitbě a jeden muž vstal a odešel z mešity. Abú Hurajra ho sledoval pohledem, dokud nevyšel z mešity, a pak řekl: „Tento člověk neuposlechl Abú al-Qásima.”” ([42]) () Tento hadíth zaznamenal Muslim (655).
At-Tirmidhí řekl po zaznamenání tohoto hadíthu ve své sbírce Sunan: „A podle tohoto se má jednat podle učenců z řad společníků Proroka ﷺ i těch, kteří přišli po nich, tzn., že nikdo nemá opouštět mešitu po zaznění azánu, ledaže by měl nějakou omluvu: například že není očištěn nebo má neodkladnou záležitost.” ([43]) () Sunan at-Tirmidhí (1/397), číslo 204.
Devátá podkapitola: Kolik je času mezi azánem a iqámou?
V sunně je důkaz na to, že mezi azánem a iqámou byl dostatek času. ‘Abdulláh Ibn Mughaffal (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Mezi každými dvěma azány je modlitba, mezi každými dvěma azány je modlitba,” a pak řekl potřetí: „Pro toho, kdo chce.” ([44]) A dvěma azány se myslí azán a iqáma. A tak muezzin nechává mezi svým azánem a iqámou tolik času, aby přítomní mohli vykonat dvě rak‘a před modlitbou, a tolik, aby lidé mohli přijít do mešity a stihnout modlitbu. () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (627) a Muslim (838).
Imám Ahmad řekl: „Muezzin by po vyvolání azánu neměl spěchat s iqámou a měl by počkat, až přijdou lidé do mešity a ten, kdo potřebuje vykonat potřebu, ji vykonal. A měl by mezi azánem a iqámou ponechat časový odstup.” ([45]) () Šarh ‘umdat al-fiqh od Ibn Tajmíji, Kitáb as-salát, str. 135.
Desátá podkapitola: Odpovědnost muezzina a jeho etiketa
Je nutné, aby muezzin vykonával azán jen pro Boha, na základě hadíthu ‘Uthmána ibn Abí al-‘Ás (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl: „Věru, že jedním z posledních pokynů, které mi Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) dal, bylo, abych si vybral muezzina, který za svůj azán nepřijímá žádnou odměnu.” ([46]) () Tento hadíth zaznamenal at-Tirmidhí (209) a řekl: „Tento hadíth je dobrý.”
At-Tirmidhí (ať se nad ním Bůh smiluje) po zaznamenání tohoto hadíthu řekl: „Na základě tohoto hadíthu učenci řekli, že je zavrženíhodné, aby muezzin bral za azán odměnu, a doporučují, aby muezzin vykonával azán s úmyslem získat odměnu od Boha.”
Pokud jde o dávání muezzinovi ze státní pokladny muslimů (bajtu-l-mál), není v tom žádná překážka, protože státní pokladna je určena pro prospěch muslimů a azán a iqáma patří mezi prospěch muslimů. ([47]) () Viz Azán a iqáma od al-Qahtáního, str. 19.
Je povinné, aby věděl, že je zodpovědný za azán pro pět modliteb v jejich časech, na základě toho, že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Imám je ručitel a muezzin je důvěryhodný.” ([48]) Tj. že je zodpovědný za časy modlitby, proto musí přijít do mešity očištěný s dostatečným předstihem před časem azánu a nesmí při něm chybět, ledaže by měl omluvu, a v takovém případě musí pověřit někoho, kdo ho při azánu zastoupí. () Zaznamenali ho Abú Dáwúd (517) a at-Tirmidhí (207) z hadíthu Abú Hurajry (ať je s ním Bůh spokojen).
Muezzin by měl dodržovat následující věci:
(1) Pečovat o čistotu a údržbu mešity a spolupracovat při tom s pracovníky a společenstvím mešity, neboť Bůh pochválil ty, kdo se starají o Jeho domy, a pravil: {O modlitebny Boží se mohou starat jedině ti, kdož věří v Boha a v den poslední, modlitbu dodržují, almužnu dávají a jen Boha se obávají. A tito budou mezi těmi, kdož správnou cestou jsou vedení.} [Pokání: 18] Ať už jejich péče spočívá ve stavění, údržbě a udržování čistoty, nebo ve vykonávání modlitby a vzpomínání Boha v nich, oba významy jsou zamýšleny pod pojmem „starání se.” ([49]) () Viz Fathu-l-bárí od Ibn Hadžara (1/ 541).
(2) Aby se naučil správnou věrouku a pravidla týkající se azánu, očisty a modlitby a aby si zapamatoval přiměřenou část z Boží knihy a byl schopen zastoupit imáma, pokud chybí při modlitbě.
(3) Aby přikazoval dobré a zakazoval zavrženíhodné, vyzýval k Bohu s moudrostí a dobrým napomenutím, byl laskavý k lidem a trpělivý vůči jejich ubližování a spolupracoval v tom s imámem mešity.
(4) Aby mešitu omezil pouze na vědění a uctívání a na to, co je prospěšné pro věřící, a aby se vyvaroval všeho, co by jim mohlo škodit v jejich víře a pozemském životě.
(5) Aby se sblížil a spolupracoval s komunitou mešity a jejími návštěvníky, ptal se na ně, když chybí, navštěvoval jejich nemocné, modlil se za ně pohřební modlitbu a doprovázel je k hrobu a stál při nich v neštěstích a těžkostech.
Druhá kapitola: Pravidla pro vedení modlitby (imáma)
První podkapitola: Definice vedení modlitby (imáma)
Vedení v modlitbě: že jeden muž z modlících se postaví před ostatní, aby ho následovali ve své modlitbě. Imám v modlitbě je ten, koho lidé následují - tedy napodobují - ve své modlitbě. ([50]) () Viz Hášíja al-rawd al-murabba’ (2/296), al-Imáma fis-salát od al-Qahtáního, str. 6.
Druhá podkapitola: Zákonnost a přednost vedení v modlitbě
Vedení modlitby je jedním z nejlepších činů, které vykonávají nejlepší lidé s vynikajícími vlastnostmi, jako je vědění, recitace Koránu a spravedlnost, jak bude uvedeno dále. Společnou modlitbu si bez ní nelze představit a společná modlitba je jedním z největších symbolů islámu. ([51]) () Viz al-Mawsú’ al-fiqhíja al-kuwajtíja (Kuvajtská právní encyklopedie), 6/201.
Z předností vedení modlitby:
1 - Vedení modlitby je známé svými přednostmi; sám Prorok ﷺ ho vykonával, stejně jako jeho pravověrní chalífové, a dodnes ho vykonávají muslimové, kteří jsou nejlepší ve vědění a skutcích. ([52]) () Viz al-Imáma fis-salát od al-Qahtáního, str. 9.
2 - Vedení v modlitbě je zákonné zastupování, které má velkou zásluhu, a ujímají se jej nejlepší lidé, podle slov Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír): „Při modlitbě by měl vést ten, kdo nejlépe zná Knihu Boží…” ([53]) a je známo, že ten, kdo nejlépe zná Korán, je nejlepší, a tak spojení vedení s ním dokazuje, že má velkou zásluhu. ([54]) () Tento hadíth zaznamenal Muslim (673) z hadíthu Abú Mas‘úda al-Ansárího (ať je s ním Bůh spokojen). () Viz Šarh al-mumti’ ‘alá zád al-mustaqni’ (2/41).
3 - Prorokova ﷺ modlitba za ty, kteří vedou modlitbu, aby byli správně vedeni. Abú Hurajra (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží ﷺ řekl: „Imám je ručitelem a muezzin je důvěryhodný. Bože, veď imámy a odpusť muezzinům.” ([55]) () Zaznamenali ho Abú Dáwúd (517) a at-Tirmidhí (207).
A význam: „Imám je ručitelem” To znamená: bere na sebe zodpovědnost za správnost modlitby těch, kteří se modlí za ním, protože jejich modlitba je spojena s jeho modlitbou. A význam: „Bože veď imámy” Tzn.: Veď je správnou cestou, aby vykonávali modlitbu nejlepším způsobem a v nejlepším stavu. ([56]) () Viz Šarh Abí Dáwúd od al-‘Ajního (2/468) a Fajd al-qadír od al-Manáwího (3/182).
Třetí podkapitola: Kdo si nejvíce zaslouží být imámem
Prorok ﷺ objasnil, kdo má největší právo být imámem a kdo je k tomu nejvhodnější. Posel Boží ﷺ řekl: „V modlitbě by měl vést lid ten, kdo nejlépe zná Knihu Boží, a pokud jsou si ve znalosti rovni, pak ten, kdo je nejvíce obeznámen se sunnou, a pokud jsou si rovni v sunně, pak ten, kdo nejdříve vykonal hidžru, a pokud jsou si rovni v hidžře, pak ten, kdo nejdříve přijal islám” - a v jiné verzi je: „nejstarší věkem - a muž by neměl vést jiného muže v místě, kde mu to patří.” ([57]) A tak největší právo na vedení modlitby mají lidé v následujícím pořadí: () Tento hadíth zaznamenal Muslim (673).
1- Ten, kdo zná nejlépe Korán zpaměti a nejlépe ho přednáší, a to je ten, kdo umí dokonale přednášet Korán a přednáší ho nejlepším způsobem, a zná fiqh modlitby. A pokud se sejde ten, kdo zná Korán lépe, s tím, kdo ho zná méně, ale má větší znalosti fiqhu, je upřednostněn ten, kdo je učenější v oblasti fiqhu před tím, kdo je lepší v recitaci, ale nemá znalosti fiqhu, protože pro modlitbu je potřeba znalosti fiqhu a jejích pravidel větší než potřeba dokonalého čtení.
2 - Poté ten, kdo je znalý v sunně. A tak pokud se sejdou dva imámové, kteří jsou si rovni v Koránu, ale jeden z nich je více znalý a má větší porozumění v sunně, je upřednostněn ten znalejší, na základě slov Proroka ﷺ: „Pokud jsou si ve čtení Koránu rovni, pak ten, kdo je nejvzdělanější v sunně.”
3 - Poté ten, který dříve a jako první emigroval ze zemí nevěřících do zemí islámu, pokud jsou na stejné úrovni v Koránu a znalosti sunny, na základě slov Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír): „Pokud jsou v sunně na stejné úrovni, pak ten, kdo nejdříve emigroval (hidžra).”
4 - Poté ten, kdo přijal dříve islám, pokud byli v emigraci na stejné úrovni, na základě slov Proroka ﷺ v předchozím hadíthu: „A pokud jsou na stejné úrovni v hidžře, pak ten, kdo nejdříve přijal islám.” tj. islám.
5 - Poté ten, kdo je starší, pokud jsou si rovni ve všech předchozích věcech, na základě slov Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) v jedné z verzí předchozího hadíthu: „A pak nejstarší z nich věkem.” A na základě hadíthu Málika Ibn al-Huwajritha (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl: „Ať jeden z vás zavolá k modlitbě a nechť vás vede ten nejstarší z vás.” ([58]) () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (628) a Muslim (674).
Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) v tomto hadíthu upřednostnil staršího věkem, protože byli ve vědění na podobné úrovni.
A pokud jsou všichni na stejné úrovni ve všech těchto věcech a každý z nich chce být imámem, losuje se mezi nimi a ten, kdo vyhraje v losování, je upřednostněn, protože jsou si ve všem rovni a není možné, aby byli imámem všichni, a tak se mezi nimi losuje jako u všech ostatních práv.
Majitel domu má větší právo na vedení modlitby než jeho host a stejně tak má vládce - což je nejvyšší imám - větší právo na vedení modlitby než kdokoli jiný, pokud jsou oba způsobilí k vedení modlitby, protože Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Muž nesmí vést jiného muže v jeho rodině ani v místě, kde vládne.”
A stejně tak stálý imám mešity má přednost před ostatními - kromě vládce - i kdyby někdo jiný byl učenější nebo znal Korán lépe, na základě obecného významu předchozího hadíthu.
Ibn ‘Umar (ať je s nimi Bůh spokojen) měl otroka, který se modlil v mešitě. Když přišel, jeho otrok mu dal přednost, aby vedl modlitbu, ale Ibn ‘Umar mu řekl: „Ty máš větší právo vést modlitbu ve své mešitě.” ([59]) () Zaznamenal ho Šáfi‘í v al-Umm (1/185), ‘Abd ar-Razzáq v al-Musannaf (2/399) a al-Bajhaqí (3/126, 5531). An-Nawawí v al-Chulása (2/701) řekl: „Jeho řetězec je dobrý nebo správný.” Al-Albání považoval jeho řetězec za dobrý v Irwá al-ghalíl (2/302).
A protože upřednostnění někoho jiného před ním by bylo porušením jeho práv a zraněním jeho citů.
Učenci se rozešli v názorech ohledně vedení modlitby pro ostatní rozumným dítětem. A někteří učenci to povolili na základě hadíthu od ‘Amra Ibn Salamy (ať je s ním Bůh spokojen), který vedl svůj lid v modlitbě za času Proroka ﷺ a bylo mu při tom šest nebo sedm let. ([60]) () Tento výrok zaznamenal al-Buchárí (4302).
A je platné, aby se ten, kdo vede modlitbu, modlil doporučenou modlitbu, a ten, kdo se modlí za ním, se modlil povinnou modlitbu, na základě vyprávění Mu‘áze Ibn Džabala (ať je s ním Bůh spokojen), že se modlil s Prorokem (ať mu Bůh žehná a dá mír) modlitbu iša a pak se vrátil a vedl svůj lid ve stejné modlitbě. ([61]) () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (701) a Muslim (465).
Čtvrtá podkapitola: Kdo má zakázáno být imámem
Je zakázáno vést modlitbu v následujících případech:
1- Vedení modlitby ženou pro muže, na základě obecných slov Posla Božího (ať mu Bůh žehná a dá mír): „Věru, že lid, který svěřil své záležitosti pod vládu ženy, nebude blažený.” ([62]) A vedení modlitby je druh vlády a protože základem je, že žena stojí na konci řad, jak je uvedeno v sunně. Abú Hurajra (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží ﷺ řekl: „Nejlepší řady mužů jsou ty první a nejhorší ty poslední a nejlepší řady žen jsou ty poslední a nejhorší ty první.” ([63]) A je to z důvodu její ochrany a zahalení. Pokud by byla postavena do role imáma, bylo by to v rozporu s tímto základním islámským principem. A na tomto se shodli všichni učenci. Imám Ibn Hazm (ať se nad ním Bůh smiluje) řekl: „A shodli se na tom, že žena nemůže vést muže v modlitbě, když vědí, že imámem je žena, a pokud tak učiní, jejich modlitba je neplatná, jak se shodli všichni učenci.” ([64]) () Tento hadíth zaznamenal al-Buchárí (4425) z hadíthu Abú Bakra (ať je s ním Bůh spokojen). () Zaznamenal ho Muslim (440). () Marátib al-idžmá‘, str. 27.
2 - Imám, který je znečištěný nebo má na sobě nečistotu a ví o tom, avšak pokud to nevědí modlící se až do konce modlitby, jejich modlitba je platná, na základě toho, co bylo zaznamenáno o ‘Umarovi ibn al-Chattábovi (ať je s ním Bůh spokojen), že se modlil s lidmi, když byl ve stavu nečistoty, a modlitbu pak zopakoval, ale nenařídil jim, aby ji zopakovali i oni. ([65]) () Zaznamenal ho Dárqutní ve své sbírce Sunan (1371).
Abd ar-Rahmán ibn Mahdí (ať se nad ním Bůh smiluje) řekl: „A na tomto je shoda: ten, kdo je znečištěn, musí zopakovat, ale ti za ním nemusí, a nevím, že by o tom byl nějaký rozpor.” ([66]) () Sunan ad-Dáraqutní (2/188).
3 - Imám, který nezná súru al-Fátiha nazpaměť nebo ji neumí správně recitovat nebo spojuje písmena, která se nespojují, například spojuje písmeno há s rá ve slovech Božích: {Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého} [Otevíratelka: 2] Protože zaměnil písmeno za jiné, které se mu nepodobá ani není blízké, nebo zaměnil jedno písmeno za jiné, jako když někdo zamění r za j, nebo udělal chybu, která mění význam, takový člověk nemůže být imámem, ledaže by vedl někoho podobného, protože není schopen dodržet pilíř modlitby nebo ho narušuje.
4 - Vedení modlitby novotářem, který je kvůli své novotě považován za nevěřícího, na základě slov Všemohoucího: {Zdaž ten, kdo věřící je, roven je tomu, kdo hříšník je? Nikdy nebudou si rovni.} [Padnutí na zem: 18]. A hříšníkem je zde míněn nevěřící, jak je patrné z kontextu veršů.
5 - Je zakázáno vést modlitbu v mešitě, která má stálého imáma, a není platné, aby někdo jiný vedl modlitbu dříve než on, ledaže by měl jeho svolení nebo pokud by se zpozdil a čas na modlitbu by byl krátký. ([67]) () Viz al-As’ila wal-adžwiba od as-Salmána (1/163).
Pátá podkapitola: Pro koho je zavrženíhodné vést modlitbu
Je zavrženíhodné, aby byl imámem:
1 - Al-lahhán: to je ten, kdo často chybuje v recitaci, aniž by měnil význam, ať už ve súře al-Fátiha nebo v jiné, například když čte al-hamda lilláh s fathou nad d, je jeho modlitba platná, ale je zavrženíhodné, aby vedl modlitbu, na základě slov Proroka ﷺ: „Ať vede lidi v modlitbě ten, kdo zná nejlépe Knihu Boží.” ([68]) () Byl uveden výše.
Pokud tento člověk při čtení jiné súry než al-Fátiha udělá chybu, která změní význam, a to z nedbalosti, nevědomosti nebo kvůli vadě řeči, jeho vedení modlitby je platné ale zavrženíhodné, protože i kdyby vynechal recitaci jiné súry než al-Fátiha, jeho vedení modlitby by bylo platné, stejně tak pokud udělá chybu. Pokud ji však udělá úmyslně, jeho modlitba je neplatná, protože si zahrává se svou modlitbou.
2 - Ten, kdo opakuje některá písmena, jako je opakování písmene "f" nebo "t" či jiných písmen, a to kvůli zvýšení počtu písmen při čtení.
3 - Hanebník a novotář, který není kvůli své novotě nevěřícím. ([69]) () Viz Kaššáf al-qiná’ (1/ 475) a dále.
4- Ten, jehož většina nechce za imáma z oprávněného důvodu. Abú Umáma (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží ﷺ řekl: „Tři, jejichž modlitba nebude přijata: otrok, který utekl, dokud se nevrátí, žena, která spala celou noc, a její manžel je na ni rozzlobený, a imám, kterého si lidé nepřejí.” ([70]) () Tento hadíth zaznamenal at-Tirmidhí (360) a řekl: „Tento hadíth je dobrý a v této verzi neobvyklý.”
Imám at-Tirmidhí řekl: „Někteří z učenců považovali za zavrženíhodné (karáha), aby muž vedl modlitbu lidem, kteří ho nemají rádi. Pokud však imám není nespravedlivý, hřích je na těch, kdo ho nemají rádi. Ahmad a Isḥáq k tomu řekli: Pokud ho nemají rádi jeden, dva nebo tři, nevadí, aby jim vedl modlitbu, až dokud ho nemá ráda většina lidí.” ([71]) () Sunan at-Tirmidhí (2/192).
Avšak kdyby ho neměli rádi, protože se snaží dodržovat doporučené věci (sunna) v modlitbě, recituje doporučené súry a modlí se s nimi pomalu, pak jeho vedení při modlitbě není zavrženíhodné, protože ho nemají rádi bez oprávněného důvodu a jejich nelibost tak není relevantní. Měl by je napomenout, připomenout jim a získat si jejich srdce a modlit se s nimi podle toho, co je uvedeno v sunně. A pokud Bůh ví, že jeho úmys zalíbit se jim je upřímný, usnadní mu to. ([72]). () Viz aš-Šarh al-mumti‘ ‘ala zád al-mustaqni‘ (4/ 253).
Šestá podkapitola: Místo, kde stojí imám vůči těm, kteří se modlí za ním
Je doporučené (sunna), aby imám stál před modlícími, kteří stojí za ním, pokud jich je dva a více, protože když se Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) postavil k modlitbě, stál vpředu a jeho společníci stáli za ním. A protože bylo zaznamenáno, že Džábir a Džabbár (ať je s nimi Bůh spokojen) stáli jeden po pravici Proroka ﷺ a druhý po jeho levici, když se modlil, a on je vzal za ruce a postavil je za sebe.([73]) () Zaznamenal ho Muslim (3010) v rámci dlouhého hadíthu od Džábira (ať je s ním Bůh spokojen).
A pokud je jen jeden muž, má stát po pravici imáma vedle něj, jak vyprávěl Ibn ‘Abbás (ať je s ním Bůh spokojen): „Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) se postavil k modlitbě a já jsem se postavil po jeho levici, a tak mě vzal za ucho a přemístil mě ke své pravici. ([74]) () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (6316) a Muslim (763).
A ženy stojí za řadami mužů, na základě hadíthu Anase (ať je s ním Bůh spokojen): „Seřadili jsme se já a sirotek za Prorokem ﷺ a stará žena za námi.” ([75]) () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (380) a Muslim (658).
Imám by měl stát uprostřed řady. Učenec Ibn Báz (ať se nad ním Bůh slituje) řekl: „Je sunna, aby imám stál uprostřed mešity, a tato je sunna je praktikovaná sunna, kterou muslimové dodržují.” ([76]) () Zaznamenal to o něm šejch Sa‘íd al-Qahtání (ať se nad ním Bůh slituje) ve své knize al-Imáma fis-salát, str. 55.
Také řekl: „Řada začíná uprostřed, blíže k imámovi, a pravá strana každé řady je lepší než levá. Je povinností nezačínat novou řadu, dokud není předchozí řada plná.”
Sedmá podkapitola: Předcházení imáma
Je povinností modlícího se začít úkony modlitby po svém imámovi, následovat ho a řídit se jeho úkony. A následovník a modlící se nemá předcházet toho, koho následuje, ani vykonávat současně s ním, ale sleduje jeho stav a jedná podle něj. To znamená, že by neměl dělat nic jiného než on, a to na základě toho, co bylo potvrzeno od Abú Hurajry (ať je s ním Bůh spokojen), že Prorok ﷺ řekl: „Imám je ustanoven, aby byl následován, proto se od něj neodlišujte. Když udělá poklonu (rukú‘), udělejte poklonu (rukú‘). Když řekne: Sami‘ Alláhu liman hamidah, řekněte: Rabbaná wa laka-l-hamd. Když udělá sudžúd, udělejte sudžúd. A když se modlí vsedě, modlete se všichni vsedě. A vyrovnejte řady v modlitbě, protože vyrovnání řad patří k dokonalosti modlitby.” ([77]) () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (722) a Muslim (417).
Je zakázáno předcházet imáma ve všech pilířích. Anas Ibn Málik (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží ﷺ jednoho dne vedl modlitbu a když ji dokončil, obrátil se k nim tváří a řekl: „Lidé, já jsem věru vaším imámem, nepředbíhejte mě v pokloně, ani při padání na tvář, ani ve stání, ani v odchodu; věru vás vidím před sebou i za sebou.” ([78]) Abú Hurajra (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Cožpak se nikdo z vás nebojí, že když zvedne hlavu dříve než imám, Bůh z jeho hlavy učiní hlavu osla nebo učiní jeho podobu jako podobu osla?” ([79]) () Tento hadíth zaznamenal Muslim (426). () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (691) a Muslim (427).
Pokud někdo pronese takbír al-ihrám před svým imámem, jeho modlitba není platná, protože podmínkou je, aby ho pronesl po svém imámovi, což neučinil.
Osmá podkapitola: Různá pravidla týkající se imáma a společné modlitby
Z dalších pravidel týkajících se imáma a společné modlitby kromě toho, co bylo uvedeno:
1- Doporučení, aby lidé moudří a rozumní stáli blízko imáma: přednostně by se měli co nejblíže za imáma postavit dospělí, ctihodní a rozumní lidé, na základě slov Proroka ﷺ: „Nechť mě obklopují ti z vás, kteří mají moudrost a rozum, pak ti, kteří jich mají méně, a pak ti, kteří jich mají ještě méně.” ([80]) () Zaznamenal ho Muslim (432) z hadíthu ‘Abdulláha Ibn Mas‘úda (ať je s ním Bůh spokojen).
2 - Snaha být v první řadě: Doporučuje se, aby se modlící snažili dostat se do první řady a dbali na to a varovali se před zůstáváním vzadu. Podle hadíthu Abú Sa‘ída al-Chudrího (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) viděl, jak jeho společníci zůstávají vzadu, a tak jim řekl:
„Předstupte a následujte mě a nechť vás následují ti, kteří stojí za vámi. Tak dlouho se budou lidé opožďovat, až je Bůh ozpozdí.” ([81]) Abú Hurajra (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Kdyby lidé věděli, co je ve volání k modlitbě a v první řadě, a neměli jinou možnost než losovat, losovali by o to.” ([82]) A význam: „losovali by o to” Tj.: že by mezi sebou losovali o to, kdo z nich bude stát v první řadě. () Zaznamenal ho Muslim (438). () Zaznamenali ho al-Buchárí (615) a Muslim (437).
A pokud jde o ženy, doporučuje se, aby stály v zadních řadách. Abú Hurajra (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Nejlepší řady mužů jsou ty první a nejhorší jsou ty poslední a nejlepší řady žen jsou ty poslední a nejhorší jsou ty první.” ([83]) To se vztahuje na situaci, kdy se ženy modlí za muži bez závěsu; pokud se však modlí v oddělené části, která je skrytá před muži, pak doplní nejdříve první řadu a pak další. ([84]) Ze sbírky Sahíh Muslim (440). () Viz Mažmú‘ fatáwá Ibn Báze (12/196).
3 - Imám by neměl spěchat při čtení súry al-Fátiha a měl by počkat, aby ji modlící se za ním mohli sami přečíst. ([85]) () Viz al-Minzár fí baján kathír min al-achtá’ aš-šá’i‘a od Sáliha Ál aš-Šajcha, str. 53.
4 - Modlitba muže, který se modlí sám za řadou, není platná. Wábisa ibn Ma‘bad (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že jeden muž se modlil sám za řadou a Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) mu nařídil, aby modlitbu zopakoval. ([86]) () Zaznamenal ho at-Tirmidhí (230) a řekl: „Hadíth Wábisy je dobrý hadíth.”
Devátá podkapitola: Doporučené věci, které by měl imám dodržovat
Imám by měl následovat sunnu Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) ve vedení modlitby. Mezi tyto sunny patří:
1 - Měl by zkrátit svou modlitbu a brát ohled na stav lidí, což znamená, že imám by neměl spěchat v modlitbě tak, aby modlící se za ním nemohli vykonat pilíře a povinnosti modlitby. A měl by recitovat pomalu, aby ti, kdo se modlí za ním, mohli dokončit svou modlitbu. Abú Mas‘úd al-Ansárí (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že jeden muž řekl: „Při Bohu, Posle Boží, chodím pozdě na ranní modlitbu – tedy modlitbu fadžr – kvůli tomu a tomu člověku, který nám ji prodlužuje.” A nikdy jsem neviděl Posla Božího (ať mu Bůh žehná a dá mír) při kázání více rozhněvaného než tehdy. A poté řekl: „Někteří z vás odrazují ostatní. Kdokoli z vás vede modlitbu, ať ji zkrátí, protože mezi vámi jsou slabí, staří a ti, kteří mají nějakou potřebu.” ([87]) () Tento hadíth zaznamenal al-Buchárí (90).
2 - Aby před začátkem modlitby nařídil vyrovnat řady a zaplnit v nich mezery, podle činu Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) a jeho příkazu modlícím se. Nu‘mán ibn Bašír (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl: „Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) vyrovnával naše řady, jako by vyrovnával šípy, dokud neviděl, že jsme to pochopili. Poté jednoho dne vyšel a postavil se a málem začal modlitbu, když uviděl muže, jehož hruď vyčnívala z řady, a řekl: „Služebníci Boží, vyrovnejte své řady, nebo Bůh rozdělí vaše tváře (mezi vámi).” ([88]) () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (717) a Muslim (436) a tato verze je verze Muslima.
Imám an-Nawawí (ať se nad ním Bůh smiluje) řekl: „Šípy (arabsky al-qidáḥ s i po qáf) jsou dřevěné klacky na šípy, když jsou vyřezávány a tvarovány, což znamená: pečlivě je vyrovnával, až se zdá, jakoby narovnával šípy, pro jejich dokonalou rovnost a vyrovnanost.” ([89]) () Šarh Sahíh Muslim od an-Nawawího (4/157).
3 - Aby jim přikázal, aby nejprve vyplnili první řadu a pak tu následující, a pokud by měla být nějaká řada neúplná, ať je to poslední řada, na základě slov Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír): „Proč se neuspořádáte do řad tak, jak se andělé uspořádávají do řad před svým Pánem?” Zeptali jsme se: „Posle Boží, a jak se andělé u svého Pána uspořádávají do řad?” Odpověděl: „Doplňují první řady a stojí v řadě těsně vedle sebe.” ([90]) () Tento hadíth zaznamenal Muslim (430) z hadíthu Džábira Ibn Samury (ať je s ním Bůh spokojen).
4 - Aby následoval Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) v jeho recitaci v modlitbě. A Prorok obvykle recitoval při modlitbě fadžr z dlouhých súr, při maghribu z krátkých a při modlitbách iša, zuhr a asr ze středně dlouhých. Sulajmán ibn Jasár vyprávěl, že Abú Hurajra (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl: „Nemodlil jsem se za nikým, jehož modlitba by se více podobala modlitbě Posla Božího (ať mu Bůh žehná a dá mír), než za tímto mužem.“ Sulajmán řekl: „Prodloužil první dvě rak‘a u modlitby zuhr a zkrátil dvě druhé, zkrátil modlitbu asr, v modlitbě maghrib recitoval z krátkých súr na konci Koránu, v iša z prostředně dlouhých súr na konci Koránu a v modlitbě fadžr z dlouhých súr na konci Koránu.“ ([91]) () Zaznamenal ho an-Nasá’í (982). A Háfiz řekl v Bulúgh al-marám, číslo 286: „Jeho řetězec je správný.“
Dlouhé súry na konci Koránu jsou súry od súry Komnaty až po súru Souhvězdí, a co se týče středně dlouhých, ty jsou od súry Souhvězdí až po súru Jasný důkaz, a co se týče krátkých, ty jsou od súry Jasný důkaz až do konce Koránu. ([92]) () Viz Mirqátu-l-mafátíh (2/ 700).
Desátá podkapitola: Předpoklady imáma
Imám mešity je pilířem a silou mešity. Díky němu mešita plní své poslání šířit výzvu a osvětu ve společnosti a objasňovat lidem záležitosti jejich náboženství. Pokud je imám učený, rozumný, prozíravý a obeznámený se zvyky a podmínkami lidí, jeho vliv je dobrý a prospěšný pro společenství mešity a pro obyvatele čtvrti, ve které se mešita nachází, učí je, vede a směřuje je ke všemu dobrému a ctnostnému.
A takoví byli imámové, kteří splňovali podmínky pro vedení modlitby. Na počátku islámu byl imámem Prorok ﷺ, poté jeho pravověrní chalífové, následně vládci, vůdci, učenci a významné osobnosti. To dokazuje, že ten, kdo zastává tuto funkci, musí být na vysoké úrovni v náboženství, charakteru, vědění a chování.
Zde se ukazuje důležitost této funkce v životě lidí. Síla imámů se projevuje v jejich společnostech a jejich slabost se odráží v těchto společnostech, protože mešita je to, co učí společnost spojovat slova s činy. Pokud je imám slabý ve vědění nebo rozumu nebo má špatný charakter a chování, škodí a neprospívá. A pokud je úkolem imáma vést modlící k dobru a ctnosti, je těžké, aby nevědomý imám splnil tento vznešený úkol.
Imám může splňovat všechny podmínky pro tuto funkci, pokud jde o znalosti a osobní schopnosti, ale může být zaneprázdněn jinými činnostmi, které ovlivňují úroveň jeho výkonu. Může se stát, že přijde pozdě na stanovené časy modlitby a nemá dostatek času na zopakování súr nebo veršů, které recituje při modlitbách, proto ho vidíme, jak se modlí stále se stejnými určitými súrami nebo verši.
Nebo ho může ho přemoci touha, nevědomost, spory nebo zavrženíhodný extremismus, a tak se odchýlí od objektivity, výchovného vedení a výzvy k moudrosti a dobrému napomenutí.
Mešita má v tomto náboženství velký význam; je to maják vedení, kde se služebník spojuje se svým Pánem, posiluje svou víru a setkává se se svými bratry, aby všichni společně šířili ctnost a bojovali proti neřesti. Mešita toho však nebude schopna dosáhnout, pokud jí Bůh nepřipraví imáma, který má potřebné vědecké a morální předpoklady pro tento velký úřad a vykonává úkoly této vznešené funkce.
Nejdůležitější vědecké předpoklady, které by měl imám mít:
1 - Upřímnost v konání pouze pro Boha, aby měl podporu a byl úspěšný, přijat a oblíben u Boha i u lidí.
2 - Aby se vyhýbal předvádění a chlubení, protože věci jsou podle záměrů a činy podle úmyslů a každému člověku se dostane toho, co zamýšlel. A toho, kdo se zdobí tím, co v něm není, Bůh zahanbí.
3 - Aby znal zpaměti Boží Knihu nebo se naučil její část nazpaměť, pravidelně opakoval to, co si zapamatoval, a měl denní plán na čtení Koránu.
4 - Aby znal zpaměti několik hadíthů z Rijádu-s-sálihín nebo z čtyřiceti hadíthů an-Nawawího nebo z Bulúgh al-marám nebo z jiných autentických knih hadíthů.
5 - Aby se naučil správné věrouce, věrouce zbožných předků.
6 - Aby se naučil islámské právo v otázkách náboženství, zejména právo týkající se uctívání, a to především v oblasti čistoty, modlitby, almužny (zakát) a půstu, stejně jako právo týkající se vztahů mezi lidmi, aby znal pravidla pro získávání a utrácení, varoval lidi před podvody a klamáním a před neoprávněným přivlastňováním majetku druhých a také je varoval před plýtváním, rozhazováním, lakotou a přehnaným šetřením, aby jejich finanční jednání byla v souladu s Knihou a sunnou.
7 - Aby ovládal arabský jazyk, aby porozuměl významům toho, co Bůh seslal svému Poslu (mír s ním), neboť Korán byl seslán v jazyce Arabů.
8 - Aby četl životopis Proroka a o jeho vlastnostech a životopisy zbožných předků; v nich je dobrý příklad, vzor hodný následování, užitečné vědecké bohatství a vysoká islámská kultura.
9 - Měl by znát učence své země a další známé učence, kteří jsou pevní ve víře, vědění a rozumu, a obracet se na ně ve všech otázkách náboženství a řešení problémů své společnosti.
10 - Aby poznal islámské sekty a jejich přesvědčení, myšlenkové směry a jejich cíle, destruktivní ideologie a jejich záměry, aby je mohl vyvrátit ve světle Knihy Boží a sunny Jeho Posla ﷺ a toho, co napsali uznávaní muslimští učenci, a aby odhalil jejich faleš a varoval před ní.
11 - Aby se seznámil s různými médii, poznal jejich klady a zápory a věděl, jak je využít k vyzývání k Bohu, a varoval před nebezpečími, která mohou představovat pro něj a jeho společnost.
Pokud má imám mešity tyto vlastnosti, přináší to, s dovolením Všemohoucího Boha, správnost a rovnováhu.
Nejdůležitější mravní předpoklady:
1- Imám mešity by měl být kazatelem a učitelem pro společenství mešity a pro ty, kdo ji navštěvují z okolí a jiných míst. Měl by mít vzor v Prorokovi ﷺ; je to vzor ctnosti, dobrý příklad a nejvyšší vzor pro obec a vůdce, jak řekl Všemohoucí Bůh: {A věru máte nyní v poslu Božím příklad překrásný pro každého, kdo doufá v Boha a v den poslední a kdo Boha hojně vzpomíná.} [Spojenci: 21].
Měl by se vyhnout světským a politickým rozhovorům a zasvětit mešitu pouze vědění a uctívání.
2 - Aby byl sám čistý a upravený a také se staral o čistotu mešity, uspořádání jejích věcí a jejich organizaci, údržbu jejích zařízení a vyhýbal se při tom plýtvání a vyvaroval se zdobení mešity.
3 - Aby byl dobrým příkladem v chování i vzhledu, následoval sunnu Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) v pěstování vousů a zkracování kníru, vyhýbal se dlouhým oděvům, zachovával důstojnost a klid a následoval stopy zbožných předků, ať se nad nimi Bůh slituje.
4 - Aby byl laskavý, trpělivý a milosrdný, protože laskavost se nenachází v ničem, aniž by to tuto věc zkrášlilo, a z ničeho není odňata, aniž by to tuto věc zohyzdilo, jak je uvedeno v hadíthu: ‘Áiša (ať je s ní Bůh spokojen) vyprávěla, že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „V ničem se nenachází laskavost, aniž by to tuto věc zkrášlilo, a z ničeho není odňata, aniž by to tuto věc zohyzdilo.” ([93]) () Zaznamenal ho Muslim (2594).
Pokud se někdo z návštěvníků mešity dopustí chyby, neměl by ho imám kárat, ale měl by ho jemně napomenout a poučit ho vhodným způsobem. Mu‘áwíja Ibn al-Hakam as-Sulamí (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl: „Když jsem se modlil s Poslem Božím (ať mu Bůh žehná a dá mír), jeden z přítomných mužů kýchl, a tak jsem řekl: „Jarhamukalláh.” (Ať se nad tebou Bůh slituje.) Avšak lidé na mě upřeli své pohledy, a tak jsem řekl: „Ó běda mé matce, proč na mě tak hledíte?” A oni začali tlouci rukama po stehnech a když jsem viděl, že mě chtějí umlčet, zmlkl jsem. Když Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) dokončil modlitbu, při mém otci a matce, nikdy jsem neviděl učitele před ním ani po něm, který by učil lépe než on. Při Bohu, ani mě neokřikl, ani mě neuhodil, ani mě neurazil, ale řekl: „Tato modlitba není vhodná pro žádná lidská slova, ale jen pro chválu, velebení Boha a čtení Koránu.” ([94]) () Zaznamenal ho Muslim (537).
5 - Aby byl hodný a jemného srdce, aby shromáždil lidi kolem sebe, aby mohli těžit z jeho soucitu, pomoci a znalostí, a aby stál při nich v jejich těžkostech a potřebách. A měl by se s nimi radit ohledně věcí týkajících se poselství mešity.
A Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) byl na nejvyšším stupni ve všech těchto věcech, jak o něm pravil Bůh: {A díky milosrdenství Božímu jsi k nim shovívavý; kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by věru od tebe odpadli. Odpusť jim tedy a pros za ně o odpuštění, a poraď se s nimi o každé záležitosti. A až dospěješ k rozhodnutí, spolehni se na Boha, neboť Bůh miluje ty, kdož se na Něj spoléhají.} [Rod ‘Imránův: 159].
6 - Aby měl trpělivost a jistotu a byl upřímný v tom, co říká, aby si zasloužil čest být imámem ve své mešitě a mezi svou komunitou, protože trpělivost a jistota přivádějí člověka k postavení imáma v náboženství. Pravil Všemohoucí: {A z nich pak jsme učinili vedoucí, aby podle rozkazu Našeho vedli za to, že byli neochvějní a o znameních Našich přesvědčeni.} [Padnutí na zem: 24].
7- Musí být pravdomluvný ve všem, co říká, ať už je to při pátečním kázání, ve vyučovací lekci a kázání, nebo při mluvení s lidmi, aby byl mezi pravdomluvnými, kteří jsou správně vedeni a blažení. A v hadíthu od Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) stojí: „Mluvte vždy pravdu, protože pravda vede k dobru a dobro vede do ráje. A člověk bude říkat pravdu a držet se jí tak dlouho, dokud nebude u Boha zapsán jako pravdomluvný. A varujte se lži, protože lež vede k hříšnosti a hříšnost vede do ohně. A člověk bude tak dlouho lhát, až ho Bůh zapíše jako lháře.” ([95]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (6094) a Muslim (2607) z hadíthu ‘Abdulláha ibn Mas‘úda (ať je s ním Bůh spokojen).
Lež je zlo a pohroma a nejhorší lež je lež o Bohu Všemohoucím a mluvit o Něm bez znalosti. Pravil Všemohoucí Bůh: {Rci: „Pán můj věru zakázal jen necudnosti veřejné i tajné, hřích a bezprávnou svévoli; a dále, abyste přidružovali k Bohu to, k čemu On neseslal oprávnění, a mluvili o Bohu to, o čem nemáte ponětí.“} [Rozpoznání: 33].
Tento vznešený verš shrnuje největší hříchy, počínaje těmi méně závažnými až po ty nejzávažnější, což je mluvení o Bohu bez znalosti Jeho jmen, vlastností a zákonů.
Lež o Poslu Božím (ať mu Bůh žehná a dá mír) je jednou z největších lží a nejodpornějších hříchů a je to jeden z velkých hříchů, za které je hrozba ohněm. Mughíra ibn Šu‘ba (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl: „Slyšel jsem Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) říkat: „Lež o mně není jako lež o komkoliv jiném. Tomu, kdo o mně vědomě lže, se dostane místo k sezení v ohni.”” ([96]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (1291) a Muslim (4).
A musí se vyhýbat lži, i kdyby to bylo s dobrým úmyslem se záměrem pro povzbuzení k dobru a odstrašení od zla, jak to činí někteří kazatelé; je to ošklivost, v níž není žádné dobro ani vedení, a ten, kdo ji říká, je potrestán, nikoli odměněn, a hříšný, nikoli úspěšný.
8 - Být poctivý při předávání slov, ověřovat si pravdivost zpráv, nespěchat s přijímáním fám a spoléhat se pouze na důvěryhodná slova, jak nám Bůh přikázal ve Svých slovech: {Vy, kteří věříte! Přijde-li k vám hanebník s nějakou zvěstí, ověřte si ji, abyste z nevědomosti své neuškodili lidem a abyste nemuseli litovat toho, co jste učinili.} [Komnaty: 6].
9 - Důkladně zakrývat chyby lidí a tajit jejich tajemství. A tomu, kdo skryje hřích muslima, Bůh skryje jeho hřích na tomto světě i ve světě budoucím. A kdo hledá chyby u muslimů, na tom bude Bůh hledat chyby, až ho zostudí, i kdyby to bylo uprostřed jeho domova. ‘Abdulláh ibn ‘Umar (ať je s nimi Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Kdo skryl hřích muslima, toho Bůh skryje v soudný den.” ([97]) Abú Barza al-Aslamí (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Vy všichni, kteří jste uvěřili jen ústy a víra nepronikla do vašeho srdce! Nepomlouvejte muslimy a nehledejte na nich chyby. Věru že kdo bude hledat jejich chyby, na tom bude hledat chyby Bůh, a na kom bude Bůh hledat chyby, toho zostudí v jeho domě.” ([98]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (2442) a Muslim (2580). () Zaznamenal ho Abú Dáwúd (4880) a pro tyto předpoklady viz kniha Imám al-masdžid, muqawámátuhu al-‘ilmíja wa al-chuluqíja od šejcha Saúda bin Muhammada al-Bišra.
Třetí kapitola: Páteční modlitba a její kázání
První podkapitola: Páteční modlitba
První otázka: Pojem páteční modlitby a její čas
Za prvé: Pojem páteční modlitby
Pátek: jeden den v týdnu, kdy se koná zvláštní modlitba, a to páteční modlitba. ([99]) () Viz Mu‘džam lugha al-fuqahá od Muhammada Rawáse Qal‘adžího a dalších, str. 166.
Boží vedení této obce k pátku je velká výsada. Abú Hurajra (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „My jsme ti poslední, ale první v den zmrtvýchvstání, kromě toho, že jim byla dána kniha před námi a nám byla dána po nich. A toto je jejich den, který jim byl přikázán, ale oni se o něm rozešli v názorech a Bůh nás k němu uvedl, takže oni nás v něm následují. Židé zítra, křesťané pozítří.” ([100]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (876) a Muslim (855).
Nejlepší den, na který vyšlo slunce, je pátek. Abú Hurajra (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Nejlepší den, na který vyšlo slunce, je pátek. V tento den byl stvořen Adam, v tento den byl uveden do ráje a v tento den z něj byl vyhnán.“ ([101]) () Zaznamenal ho Muslim (854).
A hříchy od páteční modlitby do páteční modlitby jsou odpuštěny, na základě vyprávění Abú Hurajry (ať je s ním Bůh spokojen), že Posel Boží ﷺ říkával: „Pět denních modliteb a od páteční modlitby do páteční modlitby a od ramadánu do ramadánu - mezi nimi jsou odpuštěny hříchy, pokud se člověk vyhne velkým hříchům.” ([102]) () Zaznamenal ho Muslim (233).
A páteční modlitba je: samostatná modlitba, která se liší od modlitby zuhr v počtu rak‘a, hlasitosti, kázání a podmínkách, které je třeba splnit, ale má s ní společný čas.
Za druhé: Čas páteční modlitby
Čas páteční modlitby je stejný jako čas modlitby zuhr, od začátku stínu po poledni až do doby, kdy stín věci dosáhne její délky v odpoledním stínu, podle hadíthu Anase ibn Málika (ať je s ním Bůh spokojen), že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) vykonával páteční modlitbu, když se slunce naklonilo. ([103]) To znamená, že se naklonilo směrem na západ a opustilo střed oblohy, což je čas modlitby zuhr. () Zaznamenal ho al-Buchárí (904).
Druhá otázka: Jaké je pravidlo páteční modlitby a pro koho je povinná?
Za prvé: Pravidlo páteční modlitby
Páteční modlitba je osobní povinnost pro všechny muže, jak pravil Všemohoucí Bůh: {Vy, kteří věříte! Když voláno je k modlitbě v den páteční, pospíchejte vzpomínat Boha a zanechte obchodování! To bude pro vás lepší, jste-li vědoucí.} [Pátek: 9]. ‘Abdulláh Ibn ‘Umar a Abú Hurajra (ať je s nimi Bůh spokojen) vyprávěli, že slyšeli Posla Božího (ať mu Bůh žehná a dá mír) říci na kazatelně: „Ať přestanou lidé opouštět páteční modlitby, nebo Bůh zapečetí jejich srdce a stanou se z nich nevědomí.” ([104]) () Zaznamenal ho Muslim (865).
Muslimové se shodli na povinnosti páteční modlitby Ibn al-Mundhir (ať se nad ním Bůh smiluje) řekl: „A shodli se na tom, že páteční modlitba je povinná pro svobodné dospělé muže, kteří nejsou na cestách a nemají žádnou omluvu.” ([105]) () Al-Idžmá‘, str. 40.
Za druhé: Pro koho je povinná?
Páteční modlitba je povinná pro každého dospělého svobodného muže muslima, který má rozum a je schopen ji vykonat a není na cestách, není tedy povinná pro otroka, ženu, chlapce, duševně nemocného, nemocného nebo cestujícího. Důkazem je to, co vyprávěl Táriq ibn Šiháb (ať je s ním Bůh spokojen) o Prorokovi ﷺ, že řekl: „Páteční modlitba je povinná pro každého muslima ve skupině kromě čtyř: otroka, ženy, nedospělého chlapce nebo nemocného.” ([106]) () Zaznamenal ho Abú Dáwúd (1067).
A co se týká toho, kdo cestuje, ten není povinen se účastnit páteční modlitby, protože Prorok ﷺ ji během svých cest nekonal. Dokonce i když den Arafat během jeho pouti připadl na pátek, modlil se místo ní polední modlitbu a spojil ji s odpolední.
Ibn al-Mundhir (ať se nad ním Bůh slituje) o tom zaznamenal shodu obce (idžmá‘) a řekl: „Shodli se na tom, že páteční modlitba není povinná pro chlapce ani pro ženy... a shodli se na tom, že páteční modlitba je povinná pro svobodné dospělé muže, kteří necestují a nemají žádnou omluvu.” ([107]) () Al-Idžmá‘, str. 40.
A pokud na ni přijde otrok, žena, dítě, nemocný nebo cestující, je jejich modlitba platná a dostačující místo modlitby zuhr.
Páteční modlitba není povinná pro nomády, kteří se stěhují za pastvou a vodou, protože v době Proroka ﷺ byli kolem Medíny obyvatelé pouště a Prorok ﷺ jim nepřikázal páteční modlitbu. Imám Ahmad řekl: „Na poušti se páteční modlitba nekoná, protože se lidé stěhují. A její zrušení je odůvodněno stěhováním, a tak každý, kdo je usazen a nestěhuje se z vlastní vůle, je považován za obyvatele města.” ([108]) () Madžmú‘ al-fatáwá (24/166).
Páteční modlitba se koná, když jsou přítomni minimálně tři lidé: jeden káže a dva poslouchají, na základě Božích slov: {Pospíchejte vzpomínat Boha} [Pátek: 9] A toto je množné číslo, a za nejmenší počet množného čísla jsou považováni tři.
Třetí otázka: Jak se vykonává páteční modlitba?
Páteční modlitba má dvě rak‘a, při kterých se čte nahlas, protože to tak činil Prorok ﷺ, a na tom se shodli všichni učenci. Ibn Hazm (ať se nad ním Bůh slituje) řekl: „Shodli se na tom, že páteční modlitba - pokud jsou splněny její podmínky - má dvě rak‘a, při kterých se čte nahlas.” ([109]) () Marátib al-idžmá‘, str. 33.
Je doporučeno, aby v prvním rak‘a četl súru al-Fátiha a súru al-A‘lá a ve druhém rak‘a súru al-Fátiha a súru al-Ghášija, a Nu‘mán ibn Bašír (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl: „Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) recitoval při sváteční modlitbě a páteční modlitbě súry 'Oslavuj jméno svého Pána Nejvyššího' a 'Dostalo se ti zvěsti o hodině zahalující?'” ([110]) () Zaznamenal ho Muslim (878).
Nebo se v prvním rak‘a čte súra al-Fátiha a súra Pátek a ve druhém rak‘a se čte súra al-Fátiha a súra Pokrytci. Ibn Abí Ráfi‘ vyprávěl: „Marwán pověřil Abú Hurajru správou Medíny a odešel do Mekky. A Abú Hurajra nám vedl páteční modlitbu a po súře Pátek recitoval ve druhém rak‘a: {Když k tobě přichází pokrytci}. Řekl jsem Abú Hurajrovi, když se otočil: „Recitoval jsi dvě súry, které ‘Alí Ibn Abí Tálib recitoval v Kúfě.” A Abú Hurajra odpověděl: „Věru jsem slyšel Posla Božího (ať mu Bůh žehná a dá mír), jak je recitoval v pátek.” ([111]) () Zaznamenal ho Muslim (877).
Čtvrtá otázka: Čím se stihne páteční modlitba?
Páteční modlitba se stihne stihnutím jednoho rak‘a s imámem a ‘Abdulláh ibn ‘Umar (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Prorok ﷺ řekl: „Kdo stihl jedno rak‘a z páteční modlitby nebo jiné modlitby, jeho modlitba je splněna.“ ([112]) () Zaznamenal ho an-Násá’í (557).
A pokud nestihne jedno rak‘a, musí se ji pomodlit jako polední modlitbu. ([113]) () Viz al-Mughní od Ibn Qudámy (2/231).
A tak kdo zmešká jedno rak‘a z páteční modlitby a připojí se k imámovi ve druhém rak‘a během jeho poklony nebo před ní, doplní si pouze jedno rak‘a, podle hadíthu: „Kdo stihl jedno rak‘a, stihl modlitbu.“ ([114]) () Zaznamenal ho Abú Dáwúd (893).
Pátá otázka: Co je zakázané nebo zavrženíhodné dělat v pátek?
1 - Je zakázáno mluvit, když imám káže, na základě toho, co bylo zaznamenáno od Abú Hurajry (ať je s ním Bůh spokojen), že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Pokud řekneš svému druhu v pátek: „Mlč!” a imám káže, mluvil jsi zbytečně.” ([115]) Mluvil jsi zbytečně: tj. mluvení, které je zbytečné a odmítnuté, a tím jste ztratili odměnu své páteční modlitby. () Zaznamenali ho al-Buchárí (934) a Muslim (851).
An-Nawawí (ať se nad ním Bůh smiluje) řekl: „V hadíthu je zákaz všech druhů mluvení během kázání a tímto upozornil i na vše ostatní, protože když řekl: „Mlč,” což je původně příkaz k dobru, a nazval to zbytečným mluvením, pak je i málo mluvení ještě nevhodnější.” ([116]) () Šarh Muslim (6/ 138).
Do zákazu mluvení spadá odpovídání tomu, kdo kýchne, a odpovídání na pozdrav, což není dovoleno, když imám káže. Avšak před začátkem kázání a při pauze mezi kázáními není v mluvení žádný hřích.
Co se ale týče mluvení modlících se s kazatelem, není na tom nic špatného. Anas Ibn Málik vyprávěl, že jeden muž vstoupil v pátek do mešity dveřmi, které byly blízko soudního dvora, a Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) stál a kázal. Muž se postavil před Posla Božího (ať mu Bůh žehná a dá mír) a řekl: „Posle Boží, majetky byly zničeny a cesty jsou přerušeny, popros za nás Boha, aby nás zachránil.” Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) zvednul ruce...až do konce hadíthu. ([117]) () Tento hadíth zaznamenali al-Buchárí (967) a Muslim (897).
2 - Během kázání je zakázáno hrát si, dotýkat se kamínků, používat misbahu (korálky) nebo se zabývat mobilním telefonem a podobně, na základě toho, co je zaznamenáno od Abú Hurajry (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl, že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Kdo se dotkne kamínků, ten se dopustil zbytečnosti.” ([118]) A to proto, že časté pohyby brání pochopení a pokoře. () Zaznamenal ho Muslim (857).
3 - Je zakázáno přecházet přes krky lidí během kázání, na základě hadíthu od ‘Abdulláha ibn Busra (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl: „Přišel jeden muž, který přecházel přes krky lidí v pátek, zatímco Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) kázal, a Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) mu řekl: „Posaď se, věru že jsi způsobil újmu.”” ([119]) () Zaznamenal ho Abú Dáwúd (1118).
A to proto, že přecházení přes krky věřících je pro ně obtěžující a odvádí je od poslouchání kázání. Imám však může přecházet přes krky, pokud se jinak nemůže dostat na své místo, a také ten, kdo je nucen přecházet kvůli nezbytné potřebě, jako je například vykonání malé očisty, nebo aby zaplnil mezeru před sebou nebo něco podobného.
4 - Je zakázáno nutit člověka, aby opustil místo, které si již dříve obsadil, a sednout si na jeho místo, jak bylo zaznamenáno od Džábira Ibn ‘Abdulláha (ať je s nimi Bůh spokojen), že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Nikdo z vás ať v pátek nevyhání svého bratra, aby si sedl na jeho místo, ale uvolněte místo.” ([120]) () Zaznamenal ho Muslim (2178).
5 - Je zavrženíhodné rozdělovat dva lidi tím, že si mezi ně sedne nebo je překročí. Je doloženo, že Salmán al-Fárisí (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Prorok ﷺ řekl: „Kdo se v pátek umyje (ghusl) a pak jde, aniž by rozdělil dva lidi, a pomodlí se, co je mu předepsáno, a když přijde imám, naslouchá, tomu jsou odpuštěny hříchy mezi touto a další páteční modlitbou.” ([121]) To dokazuje, že ten, kdo rozdělí dva, nedosáhne tohoto odpuštění. () Zaznamenal ho al-Buchárí (910).
Šestá otázka: Jaké činy jsou v pátek doporučené?
1- Je doporučeno číst v pátek při modlitbě fadžr súry as-Sadžda a al-Insán, protože to tak Prorok ﷺ pravidelně činil. A Abú Hurajra (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Prorok ﷺ recitoval v pátek při modlitbě fadžr súru as-Sadžda a súru al-Insán. ([122]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (891) a Muslim (880).
2 - Velká očista (ghusl) v pátek, což je silně doporučená sunna, na základě hadíthu od ‘Abdulláha ibn ‘Umara (ať je s nimi Bůh spokojen), který vyprávěl, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Když někdo z vás přijde na páteční modlitbu, ať udělá velkou očistu (ghusl).” ([123]) A je třeba na to dbát a nezanedbávat to, zejména u těch, kteří mají nepříjemné pachy. () Zaznamenali ho al-Buchárí (877) a Muslim (844).
Čas pro velkou očistu (ghusl) v pátek začíná od úsvitu a velká očista po pohlavním styku (ghusl z džanáby) postačuje místo páteční očisty, protože účelem páteční očisty je očistit se a odstranit nepříjemné pachy z těla, což se dosáhne očistou po pohlavním styku. Nicméně je doporučeno zahrnout úmysl vykonání páteční očisty do úmyslu očisty po pohlavním styku, aby za něj člověk získal odměnu.
3 - Je doporučeno se navonět a očistit, odstranit to, co by mělo být odstraněno z těla, jako je ostříhání nehtů, oholení ochlupení, vytrhání chlupů v podpaží a zkrácení kníru, na základě hadíthu Salmána al-Fárisího (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl, že Prorok ﷺ řekl: „Tomu, kdo se v pátek umyje a očistí, jak nejlépe může, pak použije olej nebo parfém a pak jde, aniž by rozdělil dva lidi, a pomodlí se, co je mu předepsáno, a když přijde imám, naslouchá, budou odpuštěny hříchy mezi tímto a příštím pátkem.“ ([124]) () Zaznamenal ho al-Buchárí (910).
Je také důrazně doporučeno používat v tento den siwák, na základě hadíthu Abú Sa‘ída al-Chudrího (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl: „Dosvědčuji, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Velká očista (ghusl) v pátek je povinná pro každého, kdo už měl noční poluci, a aby si vyčistil zuby siwákem a použil parfém, pokud ho má.”” ([125]) () Zaznamenal ho al-Buchárí (880).
4 - Je doporučeno, aby si oblékl nejlepší oblečení, které najde, na základě hadíthu ‘Umara ibn al-Chattába (ať je s ním Bůh spokojen), který uviděl u dveří mešity hedvábný pruhovaný plášť a řekl: „Posle Boží, kdybys si tento koupil a nosil ho v pátek a pro delegace, když k tobě přijdou...“ ([126]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (886) a Muslim (2068).
5 - Je doporučeno jít v pátek do mešity časně, jak to Prorok ﷺ doporučoval. V hadíthu od Abú Hurajry (ať je s ním Bůh spokojen), Prorok ﷺ řekl: „Kdo se v pátek umyje velkou očistou (ghusl) jako při očistě po pohlavním styku a pak jde na modlitbu, je to, jako by obětoval velblouda, ať už samce nebo samici. Kdo jde ve druhé hodině, je to, jako by obětoval krávu. Kdo jde ve třetí hodině, je to, jako by obětoval berana s rohy. Kdo jde ve čtvrté hodině, je to, jako by obětoval slepici. Kdo jde v páté hodině, je to, jako by obětoval vejce. A když vyjde imám, přítomní andělé odejdou poslouchat vzpomínání Boha.” ([127]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (881) a Muslim (850).
6 - Je doporučeno, aby ten, kdo vstoupí do mešity v pátek, zatímco imám káže, si nesedl, dokud se nepomodlí dvě rak‘a, která zkrátí, podle příkazu Proroka ﷺ tomu, kdo přišel během kázání. Džábir ibn ‘Abdulláh (ať je s nimi Bůh spokojen) vyprávěl: „Sulajk al-Ghatafání přišel v pátek, zatímco Posel Boží ﷺ kázal, a posadil se, a Prorok mu řekl: „Sulajku, vstaň a vykonej dvě rak‘a a buď při nich rychlý.” A poté řekl: „Pokud někdo z vás přijde v pátek, když káže imám, ať se pomodlí dvě rak‘a a ať je zkrátí.”” ([128]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (930) a Muslim (875).
7 - Je doporučené v pátek přečíst súru Jeskyně. Abú Sa‘íd al-Chudrí (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Prorok ﷺ řekl: „Tomu, kdo v pátek přečte súru Jeskyně, bude svítit mezi dvěma pátky světlo.” ([129]) () Zaznamenal ho Al-Hákim v al-Mustadrak (3392), ale tento hadíth je považován za slabý kvůli tomu, že řetězec končí u Abú Sa‘ída.
8 - V páteční den a noc se doporučuje co nejvíce se modlit za Proroka ﷺ. Aws bin Aws (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Prorok ﷺ řekl: „Vaším nejlepším dnem je pátek, v tento den se za mne nejvíce modlete, věru, že vaše modlitba mi bude předvedena.” ([130]) () Zaznamenal ho Abú Dáwúd (1531).
9 - V tento den je doporučeno hodně dělat dua a nejvíce v hodinu, kdy jsou vyslyšeny modlitby. A Abú Hurajra (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Prorok (mír a požehnání s ním) zmínil pátek a řekl: „Je v něm hodina, kdy se žádný muslimský služebník, který stojí a modlí se, neobrátí k Bohu s prosbou o něco, aniž by mu to Bůh dal.” ([131]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (935) a Muslim (852).
Vyslyšení proseb je očekáváno ve všech hodinách pátku, ale nejnadějnější je doba od chvíle, kdy si v pátek imám sedne ke kázání, až do skončení modlitby a poslední hodina pátku pro toho, kdo sedí a čeká na modlitbu maghrib, ať už v mešitě nebo doma, na základě hadíthu od Abú Músy al-Aš‘arího (ať je s ním Bůh spokojen) který vyprávěl, že Prorok ﷺ řekl o hodině v pátek: „Je mezi tím, kdy imám sedí, až do skončení modlitby.” ([132]) () Zaznamenal ho Muslim (853).
Sedmá otázka: Dobrovolná modlitba v pátek
Pro páteční modlitbu není stanovena žádná pravidelná doporučená modlitba před ní, ale je doporučeno, aby ten, kdo přijde na páteční modlitbu, se pomodlil, kolik chce, dvě rak‘a, čtyři, šest nebo více, přičemž po každých dvou rak‘a se udělá pozdrav, protože Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) to doporučil, jak je uvedeno v hadíthu Salmána al-Fársího (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl, že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Kdo se v pátek umyje (ghusl) a pak jde, aniž by rozdělil dva lidi, a pomodlí se, co je mu předepsáno, a když přijde imám, naslouchá, tomu jsou odpuštěny hříchy mezi touto a další páteční modlitbou.” ([133]) A na základě činů sahába (ať je s nimi Bůh spokojen) a pro všeobecnou odměnu uvedenou obecně za dobrovolné činy. () Zaznamenal ho al-Buchárí (910).
Co se týče pravidelné doporučené modlitby, ta se modlí po páteční modlitbě a jsou to dvě rak‘a doma nebo čtyři rak‘a v mešitě. A Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) se modlil po páteční modlitbě dvě rak‘a ve svém domě. ([134]) A Abú Hurajra (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Když se někdo z vás pomodlí páteční modlitbu, ať se poté pomodlí čtyři rak‘a.“ ([135]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (937) a Muslim (729) z hadíthu Ibn ‘Umara (ať je s nimi Bůh spokojen). () Zaznamenal ho Muslim (881).
A pokud se tuto doporučenou modlitbu modlí v mešitě, modlí se čtyři rak‘a, a pokud se ji modlí doma, modlí se dvě rak‘a.
Druhá podkapitola: Kázání při páteční modlitbě
První otázka: Kázání při páteční modlitbě
To jsou slova, která jsou přednášena před páteční modlitbou, obsahující chválu Boha, Jeho velebení, modlitbu a žehnání Prorokovi ﷺ, napomínání a připomínání. ([136]) () Viz: Mu‘džam lugha al-fuqahá (str. 197) a Chutba al-džum‘a wa ahkámuhá od Hudžajlána (str. 22).
Druhá otázka: Pravidlo týkající se kázání
Kázání je podmínkou páteční modlitby a bez něj není platná, na základě slov Všemohoucího: {Vy, kteří věříte! Když voláno je k modlitbě v den páteční, pospíchejte vzpomínat Boha.} [Pátek: 9] A vzpomínání Boha bylo vyloženo jako kázání, ([137]) a kdyby kázání nebylo povinné, nebylo by nutné k němu pospíchat. Dalším důkazem je, že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) ho pravidelně vykonával a nikdy ho nezanechal. () Viz Tafsír at-Tabarí (22/642).
Imám Ibn Qudáma al-Hanbalí (ať se nad ním Bůh slituje) řekl: „Celkově je kázání podmínkou pro páteční modlitbu a bez něj není platná.” ([138]) () Al-Mughní (2/224).
Třetí otázka: Podmínky kázání
1 - Aby to byla dvě kázání, jak je doloženo v hadíthu ‘Abdulláha Ibn ‘Umara (ať je s nimi Bůh spokojen), který vyprávěl: „Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) pronášel dvě kázání a mezi nimi seděl.” ([139]) () Zaznamenal ho al-Buchárí (928).
2 - Musí být po začátku času páteční modlitby. Pokud se koná celé nebo jeho část před ním, není platné.
3 - Přednesení dvou kázání před modlitbou; na základě hadíthu Sá’iba ibn Jazída (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl: „V době Posla Božího ﷺ a za času Abú Bakra a ‘Umara (ať je s nimi Bůh spokojen)volání k modlitbě v pátek začínalo, když imám usedl na kazatelnu.” ([140]) A to jasně dokazuje, že kázání je před modlitbou. () Zaznamenal ho al-Buchárí (916).
A na základě slov Proroka ﷺ: „Modlete se tak, jak jste mě viděli se modlit.” ([141]) A Prorok ﷺ vykonal modlitbu až po dvou kázáních. A al-Mardáwí řekl: „Je podmínkou, aby kázání předcházela modlitbě, a není o tom žádný spor.” ([142]) () Zaznamenal ho al-Buchárí (631) z hadíthu Málika ibn al-Huwajritha (ať je s ním Bůh spokojen). () Al-Insáf (2/ 389).
4 - Nepřetržitost mezi částmi kázání. Imám Ibn Qudáma (ať se nad ním Bůh smiluje) řekl: „Nepřetržitost je podmínkou platnosti kázání. A pokud je mezi částmi kázání dlouhá přestávka způsobená dlouhým mluvením, dlouhým mlčením nebo něčím jiným, co přeruší nepřetržitost, musí se kázání začít znovu. Délka přestávky se posuzuje podle zvyklostí. Stejně tak se vyžaduje nepřetržitost mezi kázáním a modlitbou, a pokud je potřeba očista, očistí se a pokračuje v kázání, pokud přestávka není příliš dlouhá.” ([143]) () Al-Mughní (2/ 230).
5 - Hlasité kázání, protože kázání je povinné a podmínkou platnosti páteční modlitby a hlasitost je prostředkem k jeho vykonání a dosažení jeho účelu, kterým je napomenutí a připomenutí, a co je nezbytné pro splnění povinnosti, je také povinné.
6 - Přítomnost počtu lidí, který je potřebný pro platnost páteční modlitby, protože kázání je vzpomínání Boha, na které je povinnost se dostavit, a proto je nutné, aby je poslouchal uvedený počet lidí.
Čtvrtá otázka: Pilíře kázání
1- Zahájení kázání chválením a velebením Boha, Vznešeného a Mocného, na základě hadíthu Džábira ibn ‘Abdulláha (ať je s nimi Bůh spokojen), který vyprávěl: „Kázání Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) v pátek začínalo chválením Boha a Jeho velebením a poté říkal následující...” až do konce hadíthu. ([144]) () Zaznamenal ho Muslim (867).
2 - Aby obsahovalo modlitbu za Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír), protože modlitba za Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) během kázání je známá a rozšířená praxe mezi sahába, ať je s nimi Bůh spokojen. ([145]) ()Viz Džalá’a al-afhám od Ibn al-Qajjima, str. 371.
3 - Aby obsahovalo napomenutí a doporučení k bohabojnosti, na základě hadíthu Džábira Ibn Samury (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl: „Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) měl dvě kázání, mezi nimiž seděl, recitoval Korán a napomínal lidi.” ([146]) A protože to je účel kázání. () Zaznamenal ho Muslim (862).
4 - Recitovat něco z Koránu, na základě hadíthu Džábira ibn Samury (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl: „Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) měl dvě kázání, mezi nimiž seděl, recitoval Korán a napomínal lidi.”
Pátá otázka: Doporučené věci při kázání
1 - Kázání na minbaru nebo na vyvýšeném místě, protože Prorokovi byl vyroben minbar a kázal na něm při páteční modlitbě. ([147]) Je tak veliké množství vyprávění od sahába (ať je s nimi Bůh spokojen), že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) kázal na minbaru ([148]), že není pochyb o jejich správnosti (tawátur). An-Nawawí (ať se nad ním Bůh slituje) uvedl, že všichni učenci se shodli na doporučení tohoto, a řekl: „Vsichni učenci se shodli na tom, že je doporučeno, aby kázání bylo na minbaru.” ([149]) A protože to je účinnější pro oznamování a protože když lidé vidí kazatele, je to účinnější pro jejich napomenutí. () Zaznamenal ho al-Buchárí (2095) z hadíthu Džábira (ať je s ním Bůh spokojen). () Viz Irwá al-ghalíl fi tachrídž ahádíth manár as-sabíl (3/75 a dále). () Madžmú‘ šarh al-muhadzab (4/527).
2 - Stání kazatele během kázání, na základě slov Boha: {Však když spatří obchod nebo zábavu, pospíchají k nim a nechávají tě stát.} [Pátek: 11] A ‘Abdulláh Ibn ‘Umar (ať je s nimi Bůh spokojen) vyprávěl: „Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) kázal vestoje, pak si sedl a pak znovu vstal, jak to děláte nyní.” ([150]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (920) a Muslim (861).
3 - Doporučuje se, aby se kazatel obrátil tváří k modlícím se. ‘Abdulláh ibn ‘Umar (ať je s nimi Bůh spokojen) vyprávěl, že když se Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) v pátek přiblížil ke své kazatelně, pozdravil ty, kteří seděli kolem ní, a když vystoupil na kazatelnu, obrátil se k lidem tváří a pozdravil je. ([151]) () Zaznamenal ho al-Bajhaqí v as-Sunan al-kubrá (5742).
Al-Háfiz Ibn Radžab řekl: „Stání imáma čelem k lidem v mešitě a zády ke qible je věc, na které je shoda, a texty to také potvrzují, protože imám k nim promlouvá, aby mu rozuměli, a to vše je sunna. Pokud by imám jednal jinak, jednal by proti sunně, ale jeho páteční modlitba by byla platná.” ([152]) () Fath al-bárí od Ibn Radžaba,(8/250).
4 - Je doporučeno, aby kazatel pozdravil shromážděné, když k nim přistoupí, jak je uvedeno v hadíthu od Džábira (ať je s ním Bůh spokojen), že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mu mír) pozdravil, když vystoupil na minbar. ([153]) () Zaznamenal ho Ibn Mádžah (1109).
5 - Imámovi se doporučuje sedět na minbaru, dokud muezzin nedokončí azán, na základě slov Ibn ‘Umara (ať je s nimi Bůh spokojen): „Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) kázal dvě kázání. Sednul si poté, co vystoupil na kazatelnu, a seděl, dokud muezzin neskončil, pak vstal a kázal, pak seděl a nemluvil a pak vstal a kázal.” ([154]). A potvrzuje to hadíth Sá’iba Ibn Jazída (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl: „V době Posla Božího ﷺ a za času Abú Bakra a ‘Umara (ať je s nimi Bůh spokojen) volání k modlitbě v pátek začínalo, když imám usedl na kazatelnu.” ([155]) () Zaznamenal ho Abú Dáwúd (1092). () Zaznamenal ho al-Buchárí (916).
6 - Aby při kázání zvýšil hlas podle svých možností, na základě hadíthu Džábira ibn ‘Abdulláha (ať je s nimi Bůh spokojen), který vyprávěl: „Když Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) kázal, jeho oči zčervenaly, jeho hlas zesílil a jeho hněv se vystupňoval, až to vypadalo, jako by varoval před armádou, říkal: „Přišli k vám ráno (sabbahakum) a přišli k vám večer (massákum).““ ([156]) „Přišli k vám ráno“ - tj. vojsko vás přepadlo v ranních hodinách, a „přišli k vám večer“ - tj. přišli k vám ve večerních hodinách, a kdo chce někoho zastrašit, může použít tato dvě slova. () Zaznamenal ho Muslim (867).
7 - Aby krátce seděl mezi dvěma kázáními, na základě hadíthu od Ibn ‘Umara (ať je s nimi Bůh spokojen): „Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) pronášel dvě kázání a mezi nimi seděl.“ ([157]) () Zaznamenal ho al-Buchárí (928).
8 - Doporučuje se zkrátit kázání, přičemž druhé by mělo být kratší než první, a prodloužit modlitbu; na základě hadíthu ‘Ammára (ať je s ním Bůh spokojen), který vyprávěl, že Prorok ﷺ řekl: „Délka modlitby muže a zkrácení jeho kázání je známkou jeho správného pochopení, proto prodlužujte modlitbu a zkracujte kázání.” ([158]) () Zaznamenal ho Muslim (869).
9 - Je doporučeno říkat prosby (dua) za muslimy, aby se jim dařilo v náboženských i světských záležitostech, a prosby za vládce muslimů, aby byli spravedliví a úspěšní. An-Nawawí (ať se nad ním Bůh slituje) řekl: „A co se týče proseb za vůdce muslimů a jejich vládce, aby byli spravedliví a pomáhali pravdě, a za armády islámu, to je doporučeno na základě shody učenců.” ([159]) () Madžmú‘ šarh al-muhadzab (4/ 521).
Není předepsáno, aby imám zvedal ruce při modlitbě během pátečního kázání, kromě modlitby za déšť. Doporučuje se, aby ukazoval ukazováčkem. ‘Umára Ibn Ru'ajba (ať je s ním Bůh spokojen) viděl Bišra Ibn Marwána na kazatelně se zvednutýma rukama a řekl: „Ať Bůh zlořečí tyto ruce; viděl jsem Posla Božího (ať mu Bůh žehná a dá mír), jak nedělá rukou nic víc než toto,“ a ukázal ukazováčkem. ([160]) () Zaznamenal ho Muslim (874).
10 - Aby modlitbu vedl ten, kdo vede kázání, protože Prorok ﷺ je vedl obě, stejně jako jeho následovníci po něm. Avšak pokud z nějakého důvodu jeden muž pronese kázání a jiný se modlí, je to přípustné. ([161]) () Al-Mughní od Ibn Qudáma (2/ 228).
Šestá otázka: Překlad kázání při páteční modlitbě
Je dovoleno, aby kazatel v zemích, kde obyvatelé nebo většina z nich neznají arabský jazyk, kázal v jejich jazyce, aby porozuměli kázání, dosáhli jeho účelu a měli prospěch z obsaženého vědění, napomenutí a připomínání. Protože od Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) není doloženo, že by bylo podmínkou, aby páteční kázání bylo v arabštině. On (ať mu Bůh žehná a dá mír) kázal v arabštině, protože to byl jeho jazyk a jazyk jeho lidu.
A je lepší, aby kazatel nejprve kázal v arabštině a poté ho přeložil do jazyka své země, podle vzoru Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) v jeho kázáních a aby měl jistotu, kvůli sporu v této otázce.
Při překladu je třeba zohlednit, co je pro posluchače nejvhodnější, a to buď rozdělením překladu po každé části kázání, nebo odložením překladu až po dokončení kázání v arabštině a před modlitbou.
Je také povoleno okamžitě překládat kázání a vysílat tento překlad prostřednictvím vysílací stanice. Ti, kdo nerozumí arabsky, mohou použít přijímače pro tento překlad, a to se nepovažuje za zakázané rozptylování ani ze strany překladatele, ani posluchače, protože to slouží obecnému prospěchu a naplňuje účel kázání.
Sedmá otázka: Požadavky na kazatele
Imám mešity je pilířem a silou mešity, jeho prostřednictvím mešita plní své poslání šířit výzvu k islámu, vzdělávat společnost a osvětlovat lidem záležitosti jejich víry. Pokud je imám učený, rozumný, prozíravý a obeznámený se zvyky a podmínkami lidí, jeho vliv je dobrý a užitečný pro společenství mešity a pro obyvatele čtvrti, ve které se mešita nachází, učí je, vede a směřuje je ke všemu dobrému a ctnostnému.
Takoví byli kazatelé, kteří splňovali podmínky pro kázání. Na počátku islámu byl kazatelem Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír), poté jeho pravověrní následovníci, následně emírové, velitelé, učenci a významné osobnosti. To ukazuje, že ten, kdo vykonává tuto funkci, musí být na vysoké úrovni v náboženství, morálce, vědění a chování.
Zde se ukazuje důležitost této funkce v životě lidí. Síla kazatelů se projevuje v jejich společnostech, zatímco jejich slabost má na tyto společnosti negativní dopad. Mešita je místem, které učí společnost spojovat slova s činy. Pokud je kazatel slabý ve vědění, rozumu, osobnosti nebo má špatné chování a jednání, spíše škodí než prospívá. A pokud je úkolem kazatele vést věřící k dobru a spravedlnosti, je obtížné, aby nevědomý kazatel tuto vznešenou úlohu splnil.
Může se stát, že kazatel splňuje všechny podmínky této funkce, pokud jde o znalosti a osobní schopnosti, ale je zaneprázdněn jinými úkoly, které ovlivňují úroveň jeho výkonu.
Možná také nenajde dostatek času na přípravu kázání, které by odpovídalo situaci, a tak předstoupí před lidi – jak říká Ibn Qajjim al-Džawzíja (ať se nad ním Bůh slituje)– s kázáním, které srdci nevštěpí víru v Boha, ani Jeho jedinost, ani zvláštní poznání o Něm, ani nepřipomene Jeho dny, ani nepodnítí duše k Jeho lásce a touze po setkání s Ním. ([162]) () Zád al-ma‘ád fí hadjí chajr al-‘ibád (1/ 409).
Nebo ho může přemoci touha, nevědomost, spory nebo zavrženíhodný extremismus, a tak se odchýlí od objektivity, výchovného vedení a výzvy k moudrosti a dobrému napomenutí.
A mešita má v tomto náboženství velký vliv; je to maják vedení, kde se služebník spojuje se svým Pánem, posiluje svou víru a setkává se se svými bratry, aby všichni společně šířili ctnost a bojovali proti neřesti. Mešita toho však bude schopna jen tehdy, pokud jí Bůh připraví imáma, který má potřebné vědecké a morální předpoklady pro někoho, kdo zastává tento významný post a plní úkoly této vznešené funkce.
Nejdůležitější vědecké předpoklady, které by měl mít kazatel:
1 - Upřímnost v konání pro Boha, aby měl podporu a byl přijat a oblíben u Boha i u lidí.
2 - Aby se vyhýbal předvádění se a chlubení, protože věci jsou podle záměrů a činy podle úmyslů a každému se dostane toho, co zamýšlel. A kdo se zdobí tím, co v něm není, toho Bůh zahanbí.
3 - Aby znal nazpaměť Knihu Boží nebo její část a pravidelně si opakoval to, co si pamatuje, a měl denní plán na čtení Koránu.
4 - Aby znal zpaměti několik hadíthů z Rijádu-s-sálihín nebo ze čtyřiceti hadíthů an-Nawawího nebo z Bulúgh al-marám či z jiných autentických knih hadíthů.
5 - Aby se naučil správné věrouce, věrouce zbožných předků.
6 - Aby se naučil islámské právo v otázkách náboženství, zejména pravidla týkající se uctívání, a to především v oblasti čistoty, modlitby, almužny a půstu, stejně jako pravidla týkající se obchodních vztahů, aby znal pravidla pro získávání a utrácení, varoval lidi před podvody a klamáním a před neoprávněným přivlastňováním majetku druhých a také je varoval před plýtváním, rozhazováním, lakotou a přehnaným šetřením, aby jejich finanční jednání byla v souladu s Boží Knihou a sunnou.
7 - Aby ovládal arabský jazyk, aby porozuměl významům toho, co Bůh seslal svému Poslu (mír s ním), protože Korán byl seslán v jazyce Arabů.
8 - Aby četl životopis Proroka, o vlastnostech Muhammada a životopisy zbožných předků, protože je v nich dobrý příklad, vzor hodný následování, užitečné vědecké bohatství a vysoká islámská kultura.
9 - Aby znal učence své země a další známé učence s pevnou vírou, věděním a rozumem a aby se na ně obracel ve všech otázkách náboženství a řešení problémů své společnosti.
10 - Aby znal islámské sekty a jejich přesvědčení, myšlenkové směry a jejich cíle, destruktivní ideologie a jejich záměry, aby je mohl vyvrátit ve světle Knihy Boží a sunny Jeho Posla ﷺ a toho, co napsali uznávaní muslimští učenci, a aby mohl kritizovat jejich faleš a varovat před jejich nepravdami.
11 - Měl by se zajímat o situaci muslimů, jejich slabost a nadvládu nepřátel nad nimi a vědět, že to je kvůli jejich vzdálení se od přímé a správné cesty Božího vedení a slabé víře v Boha a nedostatečnému podřízení se Jeho zákonům, a proto by se měl snažit učit je to, co jim prospěje v jejich náboženství a pozemském životě.
12 - Měl by se seznámit s různými médii, poznat jejich klady a zápory a jak je využít k vyzývání k Bohu a varovat před nebezpečími, která mohou představovat pro něj a jeho společnost.
A pokud má kazatel páteční modlitby tyto předpoklady, přináší to, s Boží pomocí, správnost a rovnováhu.
Nejdůležitější mravní předpoklady:
1 - Je nutné, aby kazatel v mešitě byl vyzývatelem a učitelem pro společenství mešity a pro ty, kdo ji navštěvují z okolí a jiných míst. Měl by mít vzor v Poslu Božím ﷺ, protože to je vzor ctnosti, dobrý příklad a nejvyšší vzor pro obec a vůdce, jak řekl všemohoucí Bůh: {A věru máte nyní v poslu Božím příklad překrásný pro každého, kdo doufá v Boha a v den poslední a kdo Boha hojně vzpomíná.} [Spojenci: 21].
Měl by se vyhnout světským a politickým rozhovorům a mešitu zasvětit pouze vědění a uctívání.
2 - Být sám čistý a upravený a také se starat o čistotu mešity, uspořádání jejích věcí a jejich organizaci, údržbu jejích zařízení a vyhýbat se při tom plýtvání a vyvarovat se zdobení mešity.
3 - Mít dobrý charakter a chování a následovat sunnu Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) v pěstování vousů a zkracování kníru, vyhýbat se prodlužování oděvu, zachovávat důstojnost a klid a následovat stopy zbožných předků, ať se nad nimi Bůh slituje.
4 - Být laskavý, trpělivý a milosrdný, neboť když se v něčem nachází laskavost, zkrášluje to, a když je z něj odňata, tak to zohyzdí, jak je uvedeno v hadíthu. ‘Áiša (ať je s ní Bůh spokojen) vyprávěla, že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „V ničem se nenachází laskavost, aniž by to tuto věc zkrášlilo, a z ničeho není odňata, aniž by to tuto věc zohyzdilo.” ([163]) () Zaznamenal ho Muslim (2594).
Pokud se někdo z návštěvníků mešity dopustí chyby, neměl by ho kazatel kárat, ale měl by mu jemně poradit a poučit ho dobrým způsobem. Mu‘áwíja ibn al-Hakam as-Sulamí (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl: „Když jsem se modlil s Poslem Božím ﷺ, jeden muž z lidí kýchl, a já řekl: „Jarhamukalláh.“ (Bůh ti dej milost) Lidé na mě upřeli své pohledy, a já řekl: „Co se děje, že na mě tak hledíte?“ Začali tlouct rukama po stehnech, a když jsem viděl, že mě chtějí umlčet, zmlkl jsem. Když Posel Boží ﷺ dokončil modlitbu, při mém otci a matce, nikdy jsem neviděl učitele před ním ani po něm, který by učil lépe než on. Při Bohu, nikdy mě neokřikl, neuhodil ani neurazil, řekl: „Tato modlitba není vhodná pro žádná lidská slova, je to jen chvála, velebení a čtení Koránu.““ ([164]) () Zaznamenal ho Muslim (537).
5 - Být laskavý a jemného srdce, aby shromáždil lidi kolem sebe, aby mohli těžit z jeho soucitu, pomoci a znalostí, a aby stál při nich v jejich těžkostech a potřebách. A aby se s nimi radil ohledně poselství mešity.
Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) byl na nejvyšším stupni ve všech těchto věcech, jak o něm pravil Bůh: {A díky milosrdenství Božímu jsi byl k nim shovívavý; kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by věru od tebe odpadli. Odpusť jim tedy a pros Boha za odpuštění pro ně, a poraď se s nimi v každé záležitosti. A až dospěješ k rozhodnutí, spolehni se na Boha, neboť Bůh miluje ty, kdož se na Něj spoléhají.} [Rod ‘Imránův: 159].
6 - Mít trpělivost a jistotu, aby si zasloužil čest být imámem ve své mešitě a mezi svou komunitou, protože trpělivost a jistota vedou člověka k postavení imáma v náboženství. Pravil Všemohoucí: {A z nich pak jsme učinili vedoucí, aby podle rozkazu Našeho vedli za to, že byli neochvějní a o znameních Našich přesvědčeni.} [Padnutí na zem: 24].
7 - Musí být pravdomluvný ve všem, co říká, ať už je to při pátečním kázání, ve vyučovací lekci a kázání, nebo při mluvení s lidmi, aby byl mezi pravdomluvnými, kteří jsou správně vedeni a blažení. V hadíthu od Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) je zaznamenáno, že řekl: „Mluvte vždy pravdu, protože pravda vede k dobrotě a ta vede do ráje. Člověk bude říkat pravdu a držet se jí tak dlouho, dokud nebude u Boha zapsán jako pravdomluvný. A varujte se lži, protože lež vede k hříšnosti a hříšnost vede do ohně. A člověk bude tak dlouho lhát, až ho Bůh zapíše jako lháře.” ([165]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (6094) a Muslim (2607) z hadíthu ‘Abdulláha ibn Mas‘úda (ať je s ním Bůh spokojen).
Lež je zlo a pohroma a nejhorší lež je lež o Bohu Všemohoucím a mluvit o Něm bez znalosti. Pravil Všemohoucí Bůh: {Rci: „Pán můj věru zakázal jen necudnosti veřejné i tajné, hřích a bezprávnou svévoli; a dále, abyste přidružovali k Bohu to, k čemu On neseslal oprávnění žádné, a mluvili o Bohu to, o čem nemáte ponětí.“} [Rozpoznání: 33].
Tento vznešený verš shrnuje největší hříchy, počínaje těmi menšími až po ty největší, což je mluvení o Bohu bez znalosti Jeho jmen, vlastností a zákonů.
Lež o Poslu Božím (ať mu Bůh žehná a dá mír) je jednou z největších lží a nejodpornějších hříchů a je to jeden z velkých hříchů, za které je hrozba ohněm. Mughíra ibn Šu‘ba (ať je s ním Bůh spokojen) řekl: „Slyšel jsem Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír) říkat: „Lež o mně není jako lež o komukoliv jiném. Tomu, kdo o mně vědomě lže, se dostane místo k sezení v ohni.”“ ([166]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (1291) a Muslim (4).
A musí se vyhýbat lži, i kdyby to bylo s dobrým úmyslem pro povzbuzení k dobru a odstrašení od zla, jak to činí někteří kazatelé; je to ošklivost, v níž není žádné dobro ani vedení, a ten, kdo ji říká, je potrestán, nikoli odměněn, a hříšný, nikoli úspěšný.
8 - Být poctivý při předávání slov, ověřovat si pravdivost zpráv, nespěchat s přijímáním fám a spoléhat se pouze na důvěryhodná slova, jak nám přikázal Bůh ve Svých slovech: {Vy, kteří věříte! Přijde-li k vám hanebník s nějakou zvěstí, ověřte si ji, abyste neublížili lidem z nevědomosti a pak nelitovali toho, co jste učinili.} [Komnaty: 6].
9 - Měl by se snažit zakrývat chyby lidí a uchovávat jejich tajemství, protože kdo skryje hřích muslima, tomu Bůh skryje hříchy na tomto světě i ve světě budoucím. A kdo hledá chyby u muslimů, tomu Bůh bude hledat chyby u něj, až ho zostudí, i kdyby to bylo u něj doma. ‘Abdulláh ibn ‘Umar (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží ﷺ řekl: „Kdo skryl (hřích) muslima, toho Bůh skryje v soudný den.” ([167]) Abú Barza al-Aslamí (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Vy všichni, kteří jste uvěřili jen ústy a víra nepronikla do srdce! Nepomlouvejte muslimy a nehledejte na nich chyby. Věru že Bůh bude hledat chyby na tom, kdo hledá chyby u muslimů, a na kom bude Bůh hledat chyby, toho zostudí v jeho domě.” ([168]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (2442) a Muslim (2580). () Zaznamenal ho Abú Dáwúd (4880).
Osmá otázka: Etiketa kázání a kazatele
1 - Kázání při páteční modlitbě musí být očištěno od toho, aby se stalo nástrojem propagandy pro jednotlivce, stranu, instituci nebo něco jiného, a musí být vykonáváno upřímně a výhradně pro Boha a Jeho náboženství, šíření Jeho poselství a vítězství Jeho slova. Pravil Bůh: {A modlitebny patří jedině Bohu, nevzývejte v nich tedy spolu s Bohem nikoho} [Džinové: 18].
2 - Kazatel by neměl kázání prodlužovat natolik, aby to posluchače zatěžovalo a odrazovalo od jeho poslechu, ani by neměl být příliš stručný, aby tím narušil jeho téma a přerušil ho.
3 - Je nutné, aby kazatel při kázání bral v úvahu připravenost posluchačů a přizpůsobil svůj jazyk jejich úrovni chápání a vyhýbal se složitým výrazům, které by pro ně mohly být nesrozumitelné. S průměrnými posluchači by měl být umírněný a s těmi, kteří jsou vzdělaní, by měl být sofistikovaný. Měl by být moudrý a přizpůsobit se všem vrstvám a za všech okolností se vyhýbat ve svém projevu jakémukoli falešnému okrášlování.
4 - Vyhýbat se sporným záležitostem, které vyvolávají nenávist a zášť, neboť hlavním úkolem kazatele je učit lidi, sjednocovat jejich srdce v pravdě a odstraňovat příčiny rozkolu mezi nimi.
5 - Nevyhledávat složité rýmy ani se příliš nezabývat hloubáním, ale zaměřit se na předání užitečných významů co nejjasněji a nejstručněji.
6 - Vyhnout se nenáviděné a přehnané nápodobě a napodobování osobností slavných kazatelů, to totiž vyvolává v duších neklid a nespokojenost. ([169]) () Viz: Uslúb chutba al-džum‘a od ‘Abdulláha bin Dajfulláha al-Ruhajlího (str. 12, 20, 22) a Chamsún wasíja wa wasíja li takún chatíban nádžihan od Amíra bin Muhammada al-Mudrího (str. 33, 73, 87).
Devátá otázka: Účel kázání a jeho cíle
Kázání při páteční modlitbě by mělo směřovat k dosažení následujících cílů:
1 - Vysvětlení základů tawhídu, jeho důležitosti a předností a varování před přidružováním ve všech jeho formách a prostředcích.
2 - Kázání a připomínání si Boha Vznešeného, Jeho zúčtování a odplaty na onom světě a Božských významů, které oživují srdce, a výzva k dobru, přikazování dobrého a zakazování zavrženého.
3 - Vzdělávání muslimů a učení je pravdám jejich náboženství z Knihy Boží a ze sunny Jeho Posla ﷺ s důrazem na správnost mravů a chování bez přehánění a bez neúplnosti.
4 - Opravit mylné představy o islámu a vyvrátit nepravdy a pochybnosti, které jeho odpůrci vyvolávají, aby zmátli myšlení muslimů, přesvědčivým a moudrým způsobem, daleko od hádek a urážek.
5 - Čelit ničivým a zavádějícím myšlenkám představením pravého islámu jako původního směru, který si Bůh přál pro obec a se kterým je obec spokojena jako se svým náboženstvím, s ukázáním na jeho vlastnosti, jako jsou ucelenost, vyváženost, hloubka a pozitivita.
6 - Spojení kázání se životem a realitou, kterou lidé žijí, zaměření se na léčbu nemocí společnosti a nabízení řešení jejích problémů vycházejících z islámského práva, s důrazem na péči o víru a její nápravu, pilíře islámu a víry, záležitosti žen a muslimské rodiny a další témata, která lidé potřebují.
7 - Zohlednění různých příležitostí, které se opakují během roku, jako je ramadán a hadždž a další, které zaměstnávají mysl posluchačů a vzbuzují v nich touhu po poznání, jež jim osvětlí cestu.
8 - Upevnění islámského bratrství mezi muslimy a odpor vůči rasovým, sektářským a regionálním tendencím a dalším, které rozdělují muslimy.
Desátá otázka: Jak připravit kázání
Kazatel by měl pečlivě připravit své kázání a vzít v úvahu následující:
Kázání se obvykle skládá ze tří částí: úvodu, hlavního tématu a závěru. Tyto prvky nejsou při psaní nebo přednesu výslovně uvedeny, ale jsou vzájemně propojené a harmonické, přičemž kvalita jejich propojení závisí na schopnostech kazatele, jeho hlubokých znalostech a zkušenostech, což vede k uspořádání částí kázání a dokonalosti jeho struktury.
Tento pořádek a preciznost činí významy jasnými a cíle zřejmými, zajišťuje, že posluchači budou dobře naslouchat, a ti, kdo jsou přítomni, mu budou věnovat plnou pozornost.
Úvod: Kázající by měl věnovat pozornost svému úvodu a zahájení, přičemž by měl použít úvodní fráze, které posluchači naznačí účel kázání, což upoutá pozornost a připraví duše. To může být provedeno pomocí varovných nebo povzbuzujících veršů z Koránu nebo některých výstižných prorockých moudrostí. Zahájení je první, co kázající přednese svému publiku, a pokud je překvapí dobrým úvodem, budou schopni sledovat zbytek jeho kázání s nadšením a energií.
Na začátku projevu by mělo být něco, co naznačuje cíl řečníka, přičemž je známo, že páteční kázání začíná chválením Boha, vyznáním víry a modlitbou za Proroka (ať mu Bůh žehná a dá mír). Tato slova by měla být pečlivě vybrána tak, aby naznačovala téma a účel kázání.
Ústřední téma: je hlavním cílem kázání a může být vhodné jej jasně uvést na začátku kázání, například říci: Chci s vámi mluvit o tom a tom..., pokud se jedná o aktuální otázky, které společnost řeší a očekává k nim jasné vyjádření.
Někdy není vhodné to říci přímo, buď proto, že je to citlivé téma, nebo by to mohlo způsobit rozdělení mezi lidmi. V takovém případě by měl kazatel přistupovat k tématu postupně a nepřímo, aby posluchače vedl logickým sledem myšlenek a dosáhl svého cíle s mírou a vyvážeností a vyhnul se přitom vyvolání rozruchu a rozdělení. Tímto způsobem může kazatel dosáhnout svého cíle připravit duše, pokud se od něj odvracejí, nebo pokud je to téma, na které nejsou zvyklé.
Téma kázání se obvykle zakládá na dvou základních pilířích, jimiž jsou objasnění a dokazování.
Pokud jde o objasnění: spočívá v uvedení definice tématu, o kterém se hovoří, a zmínění jeho vlastností, charakteristik a předností.
Pokud jde o dokazování: často je třeba téma podpořit důkazy, argumenty, důkazy a svědectvími, které obvykle pocházejí z Koránu a sunny a výroků zbožných předků, a uvést některé události a případy jako příklady a poučení. V tomto ohledu je užitečné citovat slavné imámy a mudrce, kteří byli známí svou zbožností, vedením, ctností, askezí, odvahou a zbožností, podle toho, co vyžaduje situace a co je vhodné pro daný kontext.
Závěr kázání: Poté, co kazatel dokončí prezentaci svého tématu, je vhodné, aby zakončil své kázání vhodným závěrem, který shrne jeho myšlenky a zrekapituluje téma jinými slovy a stručným způsobem, protože prodlužování v tomto případě přináší nudu a rozptyluje myšlenky.
A neměl by obsahovat nové myšlenky a nové důkazy, protože by to pak nebyl závěr, ale spíše část kázání a jeho pokračování.
Závěr by měl být silný ve svém vyjádření a vlivu, protože je to poslední, co posluchač slyší a co zůstává v jeho mysli. Pokud je však slabý ve své skladbě a vlažný ve svém přednesu, ztrácí kázání svůj účinek.
Závěr může obsahovat verše z Koránu, které nebyly dříve zmíněny, shrnující téma v povzbuzení nebo varování nebo v důkazu a potvrzení, a může to být také hadíth, který má stejný význam jako verše z Koránu, nebo to může být opakování prvků kázání jinou formou a jasným, sjednocujícím způsobem se silným dopadem.
Existují dvě záležitosti, kterým by měl kazatel věnovat pozornost, a to: jednota tématu, novost a změna.
Jednota tématu: je třeba se omezit na jedno téma, které bude plně rozpracováno, jeho slova budou pečlivě vybrána a jeho zpracování bude hluboké, neboť rozvětvení témat a množství otázek v jednom kontextu rozptyluje mysl, některé věci se zapomínají a vede to k nudnému prodlužování, nevýraznému obrazu a povrchnímu zpracování.
Novost a změna: to znamená, že kázání by neměla být na stále stejná témata, ale měla by zahrnovat rozmanitá témata, aby pokryla všechny záležitosti šaría, jako je jednota Boha, uctívání, vztahy mezi lidmi a morálka a další.
A aby se nedržel pouze jednoho způsobu ve svém stylu a způsobu přednášení, ale aby měl někdy tázací styl, jindy oznamovací, používal příklady a moudrost a skryté významy a cíle, přičemž zohledňuje skutečné potřeby společnosti, hledá potřeby lidí, vede je a osvěcuje v souladu s dopadem těchto změn na ně.([170]) Viz Manhadž fí i‘dád chutba al-džum‘a od Dr. Sáliha ibn ‘Abdulláha Ibn Humajda (str. 22 a následující).
Čtvrtá kapitola: Pravidla týkající se mešit
První podkapitola: Definice mešity
Mešita podle islámského významu: místo, kde se vykonává pět povinných modliteb, páteční modlitba a další a kde se vykonává azán. A nazývá se mešitou (arabsky masdžid), protože je to místo sudžúdu (padnutí na tvář) před Bohem.
Rozdíl mezi mešitou a modlitebnou
Mešita je místo trvale určené pro povinné modlitby a vyhrazené pro tento účel, zatímco modlitebna je místo určené pro příležitostné modlitby, jako jsou modlitebny ve školách, institucích, firmách a na cestách, které nejsou vyhrazeny pro pět denních modliteb. Pozdrav mešitě (tahíjatu-l-masdžid) se nevztahuje na vstup do modlitebny, ale je doporučen při vstupu do mešity.
Druhá podkapitola: Stavění mešity a velká odměna za to
Mešity jsou nejlepšími a nejvznešenějšími místy na zemi, kde se vykonává nejlepší uctívání, což je modlitba. Bůh pravil: {V domech, jež Bůh povolil postavit, a v nichž se vzpomíná jména Jeho, oslavují Ho v nich ráno a večer.} Muži, které ani obchod ani prodej nezláká od vzývání Boha, od dodržování modlitby a dávání almužen, a ti se obávají dne, kdy srdce i zraky se budou obracet.} [Světlo: 36-37].
Bůh Všemohoucí spojil mešity se Svým jménem jako projev úcty a pocty. Pravil Všemohoucí Bůh: {A kdo je nespravedlivější než ten, kdo zabraňuje, aby se v mešitách Božích vzpomínalo jména Jeho?} [Kráva: 114] A Všemohoucí pravil: {A mešity jen Bohu patří, tedy v nich nevzývejte s Bohem nikoho} [Džinové: 18]
A proto islám povzbuzuje k jejich stavění a rozvoji jak fyzickému, tak duchovnímu. Sem patří to, co pravil Všemohoucí Bůh: {A starat se o modlitebny Boží mohou jedině ti, kdož uvěřili v Boha a v den poslední, modlitby dodržují, almužny dávají a jen Boha se obávají. A tito jsou mezi těmi, kdož správně jsou vedeni.} [Pokání: 18]
‘Uthmán Ibn ‘Affán (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Tomu, kdo postaví mešitu v touze po tváři Boží, Bůh v ráji postaví to samé.” ([171]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (450) a Muslim (533).
Džábir Ibn ‘Abdulláh (ať je s nimi Bůh spokojen) vyprávěl, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Kdo postaví mešitu pro Boha, byť jen tak malou jako hnízdo stepokura (tj. jen důlek na vejce) nebo menší, tomu Bůh postaví dům v ráji.” ([172]) () Zaznamenal ho Ibn Mádžah (738) a al-Búsajrí v Zawá’id (1/ 94) řekl: „Toto je správný řetězec.”
A slova Proroka ﷺ: „I kdyby to bylo jen jako hnízdo stepokura,” tj.: důlek, který si samice ptáka stepokura připraví na zemi pro svá vejce, a zde je záměrem zdůraznit malost, aby nikdo nepodceňoval to, co z mešity postavil, i kdyby to bylo velmi malé.
Do toho může být zahrnut každý, kdo přispěl k její stavbě, ať už cihlou nebo hlínou nebo na ní pracoval vlastníma rukama nebo zaplatil mzdu dělníkům a podobně, což se počítá, jako že pomohl při stavbě mešity buď osobně, nebo svým majetkem, s úmyslem a touhou po odměně, která z toho plyne. A tou je, že mu Bůh postaví v ráji totéž nebo ještě větší, neboť dům v ráji se nedá srovnávat s tím na zemi a není mezi nimi žádný poměr, což povzbuzuje toho, komu Bůh dal možnosti, aby spěchal k dobrým skutkům a využil příležitosti v tomto životě, aby pro svou posmrtnou existenci připravil to, co najde u svého Pána mnohonásobně odměněno. ([173]) ()Viz Fusúl wa masá’il tat‘alaq bil masádžid od šejcha Ibn Džibrína (ať se nad ním Bůh slituje) (str. 14).
Třetí podkapitola: Péče o mešity a její odměna
Starání se o mešity v obecném smyslu zahrnuje jak hmotnou, tak duchovní výstavbu. Zahrnuje stavbu a obnovu mešit, jejich osvětlení a vybavení, jejich údržbu a úklid, uctívání Boha v nich, jmenování imámů a muezzinů, otevírání lekcí, jako je výuka Koránu, fiqhu, tafsíru, hadíthu a dalších užitečných věd, poskytování prostředků pro pracovníky v nich a zajištění jejich potřeb, jako je zajištění bydlení pro imáma, muezzina, učitele a studenty, a zřízení míst pro očistu a další potřeby.
Pravil Všemohoucí Bůh: {A starat se o modlitebny Boží mohou pouze ti, kdož uvěřili v Boha a v den poslední, modlitbu dodržují, almužnu dávají a jen Boha se obávají. A tito budou mezi těmi, kdož jsou správně vedeni.} [Pokání: 18]
Verš jasně dokazuje víru těch, kteří se starají o mešity modlitbou, udržují je v čistotě a opravují to, co je na nich poškozeno. ([174]) () Viz Mašrú‘ wa mamnú‘ fil-masádžid od Muhammada al-‘Arfadže (str. 9).
Čtvrtá podkapitola: Udržování mešit v čistotě a jejich ochrana před nečistotami
Protože mešity jsou místy uctívání a přibližování se k Bohu poslušností, bylo nařízeno jejich udržování a ochrana před nečistotami, špínou a odpadky, aby si zachovaly čistotu, krásu a půvab.
Šejch Ibn Sa‘adí (ať se nad ním Bůh slituje) řekl ve výkladu Božích slov: {V domech, které Bůh dovolil postavit, a v nichž se vzpomíná jména Jeho, slaví Ho ráno i večer.} [Světlo: 36] Řekl: „{…postavit a v nichž je vzpomínáno jména Jeho} Toto je souhrn pravidel týkajících se mešit, zahrnující jejich stavbu, zametání a čištění od nečistot a špíny, jejich ochranu před blázny a dětmi, které se nevyhýbají nečistotám, a před nevěřícími a že by měly být chráněny před prázdným tlacháním a zvyšováním hlasu mimo vzpomínání na Boha.” ([175]) () Tafsír as-Sa‘adí (str. 569).
A Abú Hurajra (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že jedna černá žena uklízela mešitu a Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) ji nemohl najít, a tak se na ni zeptal a řekli mu, že zemřela. A on řekl: „Proč jste mi to neoznámili?“ řekl, jako by chtěli věc zlehčit. Řekl jim: „Ukažte mi její hrob.“ Ukázali mu ho, pomodlil se za ni a pak řekl: „Tyto hroby jsou plné temnoty pro své obyvatele, avšak Bůh, Vznešený a Mocný, je pro ně osvětlí mou modlitbou za ně.“ ([176]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (460) a Muslim (956).
Anas (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl: „Když jsme byli v mešitě s Poslem Božím ﷺ, přišel nějaký beduín a začal močit v mešitě. Společníci Posla Božího ﷺ řekli: „Nech toho!” A Posel Boží ﷺ řekl: „Nepřerušujte ho při močení, nechte ho.” A tak ho nechali, dokud nevykonal potřebu, poté ho Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) zavolal a řekl mu: „Tato mešita není vhodná pro močení ani nečistoty, ale je určena ke vzpomínání Boha, modlitbě a čtení Koránu.” A požádal jednoho z mužů, aby přinesl vědro s vodou a vylil ji na to.” ([177]) () Zaznamenal ho al-Buchárí (219) ve zkrácené podobě a Muslim (285).
A není pochyb o tom, že moč a podobné nečistoty jsou mezi nečistotami, před kterými musí být chráněny mešity, jejichž podmínkou je čistota. Mešity, jejich koberce a přilehlé prostory, jako jsou nádvoří a střechy, musí být chráněny před všemi nečistotami a očištěny, pokud se tam něco takového objeví.
Podobně se uvádí očista od nečistot, jako je hlen, sliny, krev, hnis a podobně. Anas bin Málik (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) viděl hlen ve směru qibly, což ho velmi rozrušilo, až to bylo vidět na jeho tváři. Vstal a odstranil to rukou a řekl: „Když se někdo z vás postaví k modlitbě, rozmlouvá se svým Pánem - neboť jeho Pán je mezi ním a qiblou - ať tedy nikdo z vás neplive směrem ke qible, ale na svou levou stranu nebo pod své nohy.“ Poté vzal okraj svého pláště, plivl do něj a část pláště přeložil přes druhou a řekl: „Nebo ať to udělá takto.“ ([178]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (405) a Muslim (551).
Existuje mnoho hadíthů, které zakazují plivání a vykašlávání hlenu v mešitě, a v některých z nich je zákaz plivání směrem ke qible nebo doprava a povolení plivat doleva nebo pod levou nohu a poté to rozdupat nohou. Není pochyb o tom, že plivání a vykašlávání je považováno za odporné, a proto se Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) rozhněval, když viděl plivnutí směrem ke qible v mešitě, až mu zčervenala tvář, a rychle to seškrábal a místo potřel vonnou látkou nebo šafránem.
Je zřejmé, že pokud je mešita postavena z hlíny, její údržba je snadná, a pokud je podlaha písčitá, umožňuje to skrytí toho, co do ní spadne, nebo odstranění nečistého písku.
Ale vzhledem k tomu, že v dnešní době bývají mešity často vydlážděné a pokryté čistými koberci, které jsou citlivé na špínu a nečistoty a na kterých se mohou objevit stopy po plivání, krvi, hnisu a podobně, je nutné zakázat plivání na zem v mešitách, ať už na koberce, stěny nebo dlažbu. Kdo potřebuje plivnout nebo vykašlat, měl by vyjít ven nebo použít kapesník a ten pak vyhodit nebo plivnout do okraje svého oděvu a ten pak přeložit, jak je zmíněno v hadíthu, aby mešita zůstala čistá a příjemná.
‘Áiša (ať je s ní Bůh spokojen) vyprávěla: „Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) nařídil stavět mešity v místech obydlí a aby byly očištovány a navoněny.” Sufján řekl: Stavění mešit v místech obydlí znamená: kde jsou soustředěna lidská obydlí. ([179]) () Zaznamenal ho at-Tirmidhí (594), viz Fusúl wa masá’il tat‘alaq (str. 27).
Pátá podkapitola: Pravidlo týkající se stavění mešity na hrobě nebo zahrnutí hrobu do mešity
Není povoleno stavět mešitu na hrobě kohokoliv a je to zakázáno. Šejch islámu Ibn Tajmíja (ať se nad ním Bůh slituje) řekl: „Všichni imámové se shodli na tom, že se mešita nesmí stavět na hrobě, protože Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Věru ti, kdo byli před vámi, dělali z hrobů mešity. A tak nedělejte z hrobů mešity, věru vám to zakazuji.”
A není dovoleno pohřbít mrtvého v mešitě a pokud byla mešita postavena před pohřbením, musí se to změnit buď vyrovnáním hrobu, nebo jeho vykopáním, pokud je nový.
Pokud byla mešita postavena po pohřbení, buď se musí odstranit mešita, nebo se musí odstranit podoba hrobu, protože v mešitě, která je na hrobě, se nesmí modlit povinné ani dobrovolné modlitby; je to zakázáno. ([180]) () Madžmú‘ al-fatáwá (22/ 194).
Z dalších důkazů, kromě toho, co zmínil Šajch al-islám (ať se nad ním Bůh slituje), je vyprávění od ‘Áiši a ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse, kteří řekli, že když byl Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) na smrtelné posteli, začal si přikrývat obličej svým pláštěm, a když se cítil těžce, odkryl si obličej a při tomto řekl: „Bůh proklel židy a křesťany, kteří učinili z hrobů svých proroků mešity,” varujíce před tím, co udělali.([181]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (435) a Muslim (531).
Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) ve svých posledních chvílích života vysvětlil, že Bůh proklel židy a křesťany za to, že si učinili z hrobů svých proroků mešity. Uvedl, že to byla praxe dřívějších nevěřících, aby varoval svou obec před jejich napodobováním a uzavřel jim cestu k přidružování k Bohu a uctívání někoho jiného.
‘Áiša, matka věřících (ať je s ní Bůh spokojen), vyprávěla, že Umm Habíba a Umm Salama zmínily kostel, který viděly v Habeši, kde byly obrazy, a zmínily to Prorokovi ﷺ a on řekl: „Tito lidé, když mezi nimi zemřel zbožný muž, postavili na jeho hrobě mešitu a namalovali v ní tyto obrazy, a tito jsou nejhoršími stvořeními u Boha v den vzkříšení.“ ([182]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (427) a Muslim (528).
‘Áiša (ať je s ní Bůh spokojen) vyprávěla, že Posel Boží (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl během své nemoci, ze které se již nezotavil: „Bůh proklel židy a křesťany, protože učinili z hrobů svých proroků mešity.” A kdyby tomu tak nebylo, jeho hrob by byl odkryt, ale je obava aby se z něj nestala mešita.([183]) () Zaznamenali ho al-Buchárí (1390) a Muslim (529).
Šestá podkapitola: Pravidlo týkající se zdobení mešit
Není vhodné zdobit mešity a chlubit se jimi, protože al-Buchárí zaznamenal od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse (ať je s ním Bůh spokojen), že vyprávěl: „Ozdobíte ji tak, jak ji ozdobili židé a křesťané.”
Anas Ibn Málik (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl: „Chlubí se jí, ale pak se o ni starají jen málo.”
A bylo zmíněno, že ‘Umar (ať je s ním Bůh spokojen) nařídil stavbu mešit a řekl: „Chraň lidi před deštěm a vyvaruj se toho barvit je do ruda nebo do žluta, abys nesváděl lidi.” ([184]) () Tato vyprávění zmínil al-Buchárí ve svém Sahíh jako mu‘alaq (1/96-97).
V této době se hodně chlubí mešitami a lidé přehánějí v jejich zdobení a nadměrném utrácení na ně. Učenci vydali fatwu, že je povoleno je zdobit, pokud jsou tak zdobeny domy a obydlí, aby mešity nebyly ve srovnání s domy a obydlími nevzhledné a ubohé, ale bez přehánění a nadměrného zdobení, barev a nátěrů a rozmanitosti v tom, co se na ně vynakládá z keramiky, dlaždic a koberců, co není potřeba, s vědomím, že existují mešity, které potřebují alespoň základní opravy, a proto by peníze měly být vynaloženy na opravu těchto mešit.
‘Abdulláh Ibn ‘Umar (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl, že mešita byla za časů Posla Božího (ať mu Bůh žehná a dá mír) postavena z cihel, její střecha byla z palmového listí a sloupy z palmového dřeva. Abú Bakr na ní nic nezměnil, ale ‘Umar ji rozšířil a postavil ji na stejném základě jako za časů Posla Božího (ať mu Bůh žehná a dá mír) z cihel a palmového listí a obnovil její sloupy z dřeva. Poté ji ‘Uthmán změnil a značně rozšířil, postavil její zdi z vytesaného kamene a sádry a její sloupy z vytesaného kamene a střechu z teakového dřeva. ([185]) () Zaznamenal ho al-Buchárí (446).
Učenec ‘Abdul-‘Azíz Ibn Báz (ať se nad ním Bůh slituje) řekl: Čin ‘Uthmána (ať je s ním Bůh spokojen) ukazuje na vylepšení mešity ozdobnými kameny, kvalitním dřevem a omítkou, což znamená nátěr stěn, a to není na škodu, i když životní styl předků je přednější a lepší. Ale pokud lidé zkrášlují své domovy a odvracejí se od starých staveb a ponechání mešity ve starém stavu by je mohlo odradit od modlitby a shromažďování v mešitách, pak není na škodu udělat to, co udělal ‘Uthmán (ať je s ním Bůh spokojen) pro povzbuzení k návštěvě mešit, ale ne pro chloubu. Je nevhodné psát na mešity a je lepší, aby byly prosté. ([186]) () Převzato z al-Masádžid od al-Qahtáního (str. 71).
Sedmá podkapitola: Pravidlo týkající vstupu nevěřícího do mešity
Je zakázáno muslimům umožnit nevěřícím vstup do Posvátné mešity a jejího posvátného okolí; základem jsou slova Všemohoucího Boha: {Vy, kteří jste uvěřili, věru modloslužebníci jsou nečistota, ať se tedy nepřibližují k Posvátné mešitě po tomto roce jejich!} [Pokání: 28] A co se týče ostatních mešit, pokud je jejich vstup z důvodu náboženského, není v tom žádný hřích, jako například dotaz na islám, práce související s mešitou nebo se zájmy muslimů, poslech kázání nebo vstup z povoleného důvodu, jako je pití vody uvnitř mešity. V takových případech je to povoleno, protože Prorok ﷺ přivázal Thumámu ibn Uthála ke sloupu v mešitě. Abú Hurajra (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl: „Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) vyslal jezdce směrem k Nadždu a ti přivedli muže z kmene Baní Hanífa, který se jmenoval Thumáma ibn Uthál, a přivázali ho ke sloupu v mešitě. Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) k němu přišel a řekl: „Co máš na srdci, Thumámo?” Odpověděl: „Mám dobré úmysly, Muhammade. Pokud mě zabiješ, zabiješ vznešeného, pokud mi prokážeš milost, prokážeš ji vděčnému, a pokud chceš peníze, požádej o ně, kolik chceš.” A tak ho nechal být až do dalšího dne…” (hadíth) ([187]) () Na tomto hadíthu je shoda.
A do mešity také vstoupila delegace z Nadžránu, což byli křesťané ([188]), a Damám Ibn Th‘alaba vstoupil k Prorokovi (ať mu Bůh žehná a dá mír), když byl v mešitě. Anas Ibn Málik (ať je s ním Bůh spokojen) vyprávěl: „Když jsme seděli s Prorokem (ať mu Bůh žehná a dá mír) v mešitě, přijel nějaký muž na velbloudovi, nechal ho v mešitě pokleknout, přivázal ho a poté řekl: „Kdo z vás je Muhammad?" Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) seděl opřený mezi lidmi, a tak jsme řekli: „Tento bílý opřený muž." A on mu řekl: „Synu ‘Abdulmuttaliba!" A Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) řekl: „Poslouchám,” a tento muž mu řekl: „Budu se tě ptát tvrdě, nebudeš se na mě hněvat?" Odpověděl: „Zeptej se, na co chceš!” … Až tento muž řekl: „Uvěřil jsem v to, s čím jsi přišel, a budu k islámu vyzývat svůj lid. Jsem Damám Ibn Th‘alaba, bratr Baní Sa‘ad Ibn Bakr.”” ([189]) () Na tomto hadíthu je shoda. () Zaznamenal ho al-Buchárí. Viz Mažmú‘ fatáwá wa maqálát Ibn Báz, svazek osmý, Hukm duchúl al-kufár al-masádžid a Fatáwá al-ladžna ad-dá’ima (6/276).
Toto je to, co jsme mohli uvést ohledně potřeb muezzina, imáma a kazatele a pravidel týkajících se mešit. Doporučujeme muezzinovi, imámovi a kazateli, aby se báli Boha, Vznešeného a Mocného, a aby se pilně věnovali hledání a šíření vědění a pečovali o to.
Toto je s Boží pomocí a ať Bůh žehná a dá mír našemu proroku Muhammadovi, jeho rodu a všem jeho druhům, a naše poslední prosbou je, že všechna chvála náleží Bohu, Pánu všech světů.
Některé užitečné zdroje pro muezzina, imáma a kazatele
Al-Azán wal-iqáma, Dr. Sa‘íd ibn ‘Alí ibn Wahf al-Qahtání, vydavatel: Matb‘a Safír, Rijád.
Ahkám al-imáma wa al-itmám fis-salát, Dr. Abdul Mohsen al-Munif.
Al-imáma fis-salát fí daw al-kitáb was-sunna, Sa‘íd ibn ‘Alí ibn Wahf al-Qahtání.
Uslúb chutba al-džum‘a, ‘Abdulláh bin Dajfulláh ar-Ruhajlí, vydavatel: Ministerstvo islámských záležitostí a výzvy, Saúdská Arábie.
Al-Imáma fis-salát - mafhúm wa fadá'il wa anwá‘ wa ádáb, a Ahkám fí daw al-kitáb was-sunna, doktor Sa‘íd Ibn ‘Alí ibn Wahf al-Qahtání, vydavatel: Matba‘ Safír, Rijád.
Chutba al-džum‘a wa mas’úlíját al-chutabá’, připravil: Rada pro výzvy a správné vedení, Ministerstvo pro islámské záležitosti, výzvy a správné vedení, Saúdská Arábie.
Chutba al-džum‘a fil-kitáb was-sunna, Abdurrahmán ibn Muhammad al-Hamad, vydavatel: Ministerstvo islámských záležitostí, výzvy a vedení, Saúdská Arábie.
Chutba-l-džum‘a wa ahkámuhá al-fiqhíja, ‘Abdulazíz Ibn Muhammad bin ‘Abdullah al-Hudžajlán, vydavatel: Ministerstvo islámských záležitostí a výzvy, Centrum islámského výzkumu a studií.
Chutba-l-džum‘a wa dawruhá fí tarbíja, ‘Abdulghaní Ahmad Džabr Mazhar, vydavatel: Ministerstvo islámských záležitostí, výzvy a vedení, Saúdská Arábie.
Chamsún wasíja wa wasíja li takúna chatíban nádžihan, Amír bin Muhammad al-Madrí, publikováno na webu Ministerstva islámských záležitostí, výzvy a vedení, Saúdská Arábie.
Salátu-l-džum‘a - mafhúm wa šurút wa fadá’il wa chasá’is wa ádáb (Páteční modlitba - pojem, podmínky, ctnosti, vlastnosti, etiketa) a Ahkám fí daw al-kitáb wa as-sunna (pravidla ve světle Knihy a sunny), doktor Sa‘íd ibn ‘Alí bin Wahf al-Qahtání, vydavatel: Matba‘ Safír, Rijád.
Minbar al-džum‘a amána wa masu’úlíja (Minbar páteční modlitby je důvěra a odpovědnost), ‘Abdulláh bin Muhammad ibn Humajd, vydavatel: Ministerstvo islámských záležitostí a výzvy, Saúdská Arábie.
Manhadž fí ‘idád chutba-l-džum‘a, doktor Sálih bin ‘Abdulláh bin Hamíd, vydavatel: Ministerstvo islámských záležitostí, výzvy a vedení, Saúdská Arábie.
Rasá’il lil-a’ima wa al-mu’adzinín (Dopisy pro imámy a muezziny), šejch ‘Abdulláh bin Sálih al-Fawzán, vydavatelství Dár Ibn al-Džawzí.
Risála ilá a’ima al-masádžid wa al-mu’adzinín wa al-ma’múnín (Dopis pro imámy mešit, muezziny a modlící se), od šejcha ‘Abdulláha Ibn Džárulláha Džárulláha.
Mawsú‘a al-fiqhíja al-kuwajtíja (Kuwajtská encyklopedie fiqhu) a Mawsú‘a ad-durar as-sanníja, kapitoly o kázání, vedení modlitby, azánu a mešitách.
Related books
All books
Kdo mě stvořil? A proč?75 languagesKdo mě stvořil? A proč?
Všechno dokazuje existenci Stvořitele Kdo stvořil nebesa i zemi a vše, co je mezi nimi, jako velkolepá stvoření, která nelze obsáhnout? Kdo stvořil ten přesný a dokonalý řád, který panuje na nebi a zemi? Kdo stvořil člověka a dal mu sluch, zrak a rozum a učinil ho schopným získat vědomosti a pochopit skutečnosti? Jak lze vysvětlit tento dokonalý systém v orgánech, ve tvém těle a ve všech živých organizmech? Jak funguje a trvá tento velkolepý svět se svým přesným řádem, který tolik let určuje jeho chod?
Pravidla pohřebnictví26 languagesPravidla pohřebnictví
Kniha „Pravidla pohřebnictví” vysvětluje etiketu a cíle zacházení s mrtvými v souladu s islámským zákonem, ukazuje dobro v následování pohřbu, způsob pohřební modlitby a její různé okolnosti, stejně jako osvětluje důležité pokyny, jako je spěchání s přípravou pohřbu, vyhýbání se zakázaným druhům truchlení, důležitost trpělivosti a spokojenosti s Božím osudem. Tato kniha také připomíná, že smrt je skutečností u každého člověka, nabádá k dobrému mínění o Bohu a vytrvání s prosbami za odpuštění a milost pro mrtvé.
ستون سؤالا في أحكام الحيض والنفاس
الدروس المهمة لعامة الأمة78 languagesالدروس المهمة لعامة الأمة
يهدف الكتاب إلى تعليم المسلمين أساسيات دينهم بطريقة مبسطة وشاملة. يتناول مجموعة من الدروس المهمة مثل قراءة الفاتحة وقصار السور، وأركان الإسلام والإيمان، وأقسام التوحيد والشرك، وشروط وأركان وواجبات الصلاة، بالإضافة إلى مبطلاتها، مع بيان مختصر لشروط الوضوء وفروضه ونواقضه. كما يسلط الضوء على التحلي بالأخلاق الإسلامية والآداب الشرعية، ويقدم إرشادات لطيفة حول تجهيز الميت والصلاة عليه ودفنه.