„Silný věřící je lepší a Bohu milejší než slabý věřící a v obou je dobro.

Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) vysvětlil, že v každém věřícím je dobro, ale věřící, který je silný ve své víře, přesvědčení, majetku a všech ostatních druzích síly, je lepší a milejší Bohu než slabý věřící. Poté Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) doporučil věřícímu, aby se držel prostředků, které mu prospějí ve věcech pozemského i budoucího světa, a spoléhal se na Boha a žádal o pomoc pouze Jeho. Poté Prorok (ať mu Bůh žehná a dá mír) zakázal neschopnost, lenost a lhostejnost při vykonávání činů, které člověku prospívají v obou světech. A pokud se člověk opravdu snaží ve svých skutcích, využívá prostředků a žádá o pomoc a dobro jen Boha, tak pak zbývá jen spolehnout se na Boha a věřit, že to co pro něj Bůh vybral, je dobro. A pokud se stane něco špatného, nemá říkat: „Kdybych učinil to a to, stalo by se to a to,” „protože slovo kdyby otevírá cestu satanovi“ v tom, že si člověk stěžuje na osud a trápí se tím, čeho nedosáhl. Proto by měl naopak spokojeně říkat: „Je to Boží osud a co chce, to se stane.” A to, co se stane, je vždy to, co chtěl Bůh, protože On koná, co chce, a nikdo nemůže zabránit Jeho předurčení a nikdo nemůže změnit Jeho rozhodnutí.